Jedničkáři a ti druzí
Text: Andrea Nikolasová
10. prosince 2008 | 12:51
Za mých mladých let patřilo dobré vysvědčení tak nějak k dobrým mravům. Ale svět se vyvíjí a mravy upadají…
Od první až do osmé třídy (víc jich tehdy nebylo) odshora až dolů samé jedničky. Děti se velice podivily, takové vysvědčení dosud nikdy v životě neviděly, ať už u sebe nebo u kamarádů.
Udivilo je to víc než trikové efekty v Pánovi prstenů. Prostě sci-fi. A ačkoli už je málo čím dokážu zaujmout, chtěly okamžitě slyšet podrobnosti, jakže je to možné, že kdysi existovala takováto vysvědčení.
Zlaté staré časy
Zálibně jsem hleděla na ty lehce zažloutlé listy papíru a vzpomínala na časy své školní docházky. Vůbec se mi nevybavovalo, že bych se někdy doma učila. Tak nějak jsem si všechno zapamatovala ve škole a zopakovala při psaní domácího úkolu. V té souvislosti se mi živě vybavilo, jak jsem jednou zapomněla úkol napsat a zjistila jsem to až půl hodiny před začátkem vyučování.Tehdy jsem z toho měla málem smrt a ještě dnes mě při té vzpomínce polilo horko. Pokud jde o pomůcky, nikdy jsem nic nezapomněla. To bych si určitě pamatovala celý život.
Díra místo trojky
A jednou, když jsem v páté třídě poprvé v životě dostala z nějaké písemky trojku (to proto, že jsem přehlédla, že dva příklady ze zadání jsou ještě na vedlejší tabuli!), myslela jsem si, že s tím prostě nemůžu přijít domů, takže jsem propiskou zapsanou trojku zkusila ze žákovské knížky vygumovat.Trojka sice zmizela, ale na onom místě vznikla díra. Maminka z toho byla rozpačitá, nevěděla, jak to má řešit, protože s tím neměla žádné zkušenosti. Dala mi tedy domácí vězení, což mi ale nevadilo, protože svůj volný čas jsem trávila tím, že jsem si doma četla.
« předchozí strana 1 2 další strana »
