Muž patří za dveře
Text: Pavel Biedermann
29. května 2011 | 14:00
Muž u porodu? Asi mě za to, milé dámy, nebudete mít moc rády, ale podle mě se jedná o módní vlnu, které jsme poněkud bezhlavě a bez rozmyslu podlehli.
Hodnocení: 
A o tom, že tento trend okopírovaný z hollywoodských slaďáků (kde se porod nemůže obejít bez ženy sténající v takových tónových výškách, že by i Ema Destinnová záviděla, a pyšného tatínka – pomocníka), může napáchat i velké škody, se mlčí. Jestliže chce chlap sám o sobě, dobrovolně a čistě ze svého vlastního hnutí mysli k porodu jít a ženě u něj asistovat svou přítomností, jen ať jde. A nikdo by mu neměl bránit, protože když u toho chce být, má dle mého soudu na to své svaté právo (ostatně u plození také byl, tedy když budeme předpokládat, že ho nezastoupil lékař při asistované reprodukci či čiperný soused).
Jenže kolik těch chlapů, přestože se nakonec onoho aktu účastní, se na porodním sále ocitá skutečně dobrovolně? Tipl bych si, že čtvrtina oněch „nadšených tatínků“ v hloubi duše už několik týdnů před termínem propadá do středně těžké deprese a strachem ztuhlý škleb se snaží vydávat za radostně nedočkavý úsměv. Jistě, namítnete, že žena se také bojí. A teď řeknu něco, zač si zřejmě vysloužím políček ze strany žen-bojovnic usilujících o zrovnoprávnění role matky a otce. Muž, na rozdíl od ženy, není k aktu zrození nového života vybaven nejen fyzicky, ale ani psychicky. A to ani jeho přihlížení.
Naopak, ona pasivita, ke které je okolnostmi přinucen (i kdyby chtěl, nemůže nic dělat, za partnerku tlačit vážně nemůže a jediný jeho přínos je nepřekážet lékaři a personálu), je pro chlapa, jehož přirozeností je aktivně jednat, zničující. Nikdy nezapomenu na vyprávění kamaráda Marka, který nám po páté rundě myslivce konečně přiznal, jak to s ním u porodu (do účasti ho zdatně vmanipulovala manželka) doopravdy bylo.
Místo verze určené příbuzným a hlavně ženiným kamarádkám (jeden z nejčastějších a nejoblíbenějších argumentů je, že všichni si to užili a ani jediný svou ženu nenechal ve štychu) z něj začalo padat zhruba tohle: „Připadal jsem si naprosto zoufale a k ničemu. Viděl jsem, jak ji to bolí, jak hrozně trpí a nijak, ale vůbec nijak jsem jí nemohl pomoci. Ten pocit bezmoci byl strašný. Jen tam tak stát jako naprostý blbec a modlit se, abych se nesesypal a nemuseli křísit mě místo toho, aby se starali o ženu. On na ten porod fakt není hezký pohled.“
« předchozí strana 1 2 další strana »
