Je pryč. Co bude dál?

Text: PERFECT WOMAN
18. února 2010 | 16:01

Tuny promočených kapesníků, čokoláda, na kterou najednou nemáte chuť, a jedno ráno za druhým, kdy se probouzíte s jediným toužebným přáním: ať už je zase večer. A když večer konečně je, bývá to ještě horší. Bez sklenice vína, nebo spíš „něčeho ostřejšího“, nemůžete usnout. Před zavřenýma očima jako by běžela nekonečná filmová páska: vzpomínky na toho, kdo vás opustil.

„Vždycky jsem si myslela, že tohle se mi nestane,“ začíná vyprávět osmadvacetiletá Eva, „na škole jsem to byla vždycky já, kdo pouštěl kluky k vodě.“ Pohledná učitelka má postavu tak útlou, blonďatou hřívu tak hustou a oči tak uličnické, že nepochybuji o tom, že problém s nedostatkem zájmu ze strany opačného pohlaví nikdy neměla.

Vzápětí se mé tušení potvrzuje: „Rozešla jsem se s jedním a zas si mohla vybírat,“ směje se, „vlastně mi to vydrželo i první rok v zaměstnání. Učím druhý stupeň na základní škole, prostě puberťáky.

Když jsem viděla ty ubrečené holčiny na záchodcích, které pořád dokola řešily toho samého spolužáka, musela jsem se smát. Jenže pak se objevil nový kolega Pavel – pohledný, starší, zkušenější, zábavný… jednoduše dokonalý.

Eva se snad poprvé v životě opravdu zamilovala. Zatímco ona po několikaměsíčním vztahu fantazírovala o domku se zahrádkou, dvou pěkných dětech a věrném psovi, Pavel si uvědomil, že chce založit rodinu s jinou ženou.

A Eva zůstala na ocet. „Úplně jsem se zhroutila,“ přiznává, „hezky se vším všudy, jako v levném románu z červené knihovny.“

„Už nikdy to nebude TAKOVÉ!“

Je až zarážející, jak jednoduše se člověku radí ostatním.

Obzvlášť co se vztahů týče. Když se na problém díváme nezaujatě a od objektivity nás neodklání city, snadno nacházíme rychlá a jednoduchá řešení.

« předchozí strana 1 2 3 4 další strana »