10 otázek pro Martinu Kaderkovou
Text: Jana Micková
2. září 2011 | 13:00
Před jedenácti lety Martina Kaderková stála u zrodu Nadačního fondu Českého rozhlasu. Tehdy ještě netušila, jak moc jí práce s nevidomými změní život.
Hodnocení: 
Martino, vy jste s Nadačním fondem Českého rozhlasu od samého počátku?
Ano, nyní v prosinci to bude jedenáct let. Pamatuji si přesně ten sváteční okamžik, kdy se podepisovala zakladatelská listina u notáře… Vypadá to jako dlouhá doba, ale pravda je, že to strašně rychle uteklo. Připadá mi to jako včera, přitom je to téměř třetina mého života.
Bylo ze začátku těžké sehnat partnery?
Snadné to nebylo. Myslím, že každý začátek je obtížný, zvláště když začínáte od nuly. Pro nadaci to, myslím, platí dvojnásob. Nestačí jen chtít pomáhat. Nestačí ani to, že vymyslíte zajímavý projekt. Musíte si získat důvěru lidí – nejprve partnerů, kteří do toho s vámi půjdou, a pak široké veřejnosti. Musíte jim dokázat, že plníte sliby, že vaše pomoc končí tam, kde má. Že to, co děláte, má smysl. V zahraničí obvykle vznikají nadace, které se již zakládají s velkým nadačním jměním, nadační příspěvky se pak rozdělují z úroků. Tady to bylo naopak… Český rozhlas chtěl pomáhat, dal nám kancelář a něco málo do začátku, peníze na rozdělení potřebným jsme však museli získat jinde, od dárců. Teprve pak jsme měli co rozdělovat. To vše s minimálními provozními náklady.
Pamatuji si, jak mi ředitelka Konta Bariéry úplně v počátku říkala „Martinko, musíte se obklopit lidmi, kteří vám budou pomáhat…“ Na to často myslím. Nadační fond Českého rozhlasu dlouhá léta fungoval s minimem zaměstnanců, ani dnes nás není mnoho na to, kolik projektů máme. Vždycky však kolem nás fungoval velký okruh lidí – dobrovolníků odborníků, kteří něco umí, něco, co by stálo jinak strašně moc peněz, a ti nám trpělivě pomáhají… Třeba Nikola, bratr Anety Langerové, to je téměř nenahraditelný člen Světluščího týmu, náš grafik Dominik Herr, dokumentaristka Olga Špátová, celá naše grantová komise, webmaster Ondra, v prvopočátcích to byl Filip Smoljak, se kterým jsme vymysleli název Světlušky… Těch lidí je opravdu mnoho. Bez nich by Světluška byla někde na začátku cesty, možná by i zabloudila. Kdo ví.
« předchozí strana 1 2 3 4 další strana »
