5 zabijáků vašeho vztahu
O tom, že dnešní vztahy mají jepičí život, o zaručených receptech, jak ulovit toho pravého a uchovat si lásku na celý život, toho bylo napsáno mnoho. Proč o tom tedy ještě psát?
Možná erupce na Slunci nebo snad kolektivní měknutí mozku v důsledku letních parných dnů stojí za tím, že kdykoli potkám někoho známého, v otázkách vztahů našlapuji po špičkách. "Rozešli jsme se!" oznámila mi kamarádka den poté, co skončil její šestiletý vztah, a potřebovala pomoc se stěhováním. "Je mi nevěrný," svěřila se mi druhá kamarádka necelé tři měsíce poté. "Nechtěl jsem se podruhé ženit, tak odešla," vysvětlil mi kolega fakt, proč se jeho partnerka ocitla na firemním večírku po boku jiného muže. Za všechny tyto zkrachovalé vztahy by všichni okolo dali ruku do ohně. Absolutně nechápali. Jak to, že vztahy inteligentních a psychicky vyzrálých osobností, které by měly podle mínění všech nezúčastněných pozorovatelů vydržet navždy, dospěly k rychlé zkáze? Nenabídnu vám žádné zaručeně a univerzálně fungující recepty na nápravu zkrachovalých vztahů. Jen postřehy postižených "obětí".
1. Přestali jsme pro sebe být důležití
Každý vztah prochází svým vývojem od počátečního obdivu a fascinace partnerem až po zaplutí do každodenních kolejí, v nichž bereme vlastnosti partnera jako samozřejmost a společných výjimečných okamžiků ubývá. A právě to byl podle Lenky (38) kámen úrazu jejího šestiletého vztahu: "Partner dostal skvělou pracovní nabídku, která byla podmíněna častým cestováním a dovzděláváním se. Přišlo mi naprosto přirozené dát mu prostor, protože to byla opravdu šance, která se nabídne snad jen jednou za život. Přítele ale práce pohltila natolik, že pro mě v jeho harmonogramu už nebyl prostor. To jsem si ale bohužel uvědomila až ve chvíli, kdy bylo na jakékoli lepení vztahu pozdě. Jakékoli pokusy o to začít spolu opět trávit volný čas skončily krachem. Proč? Mám dojem, že partner náš vztah kvůli práci prostě odepsal, a i když se navenek snažil, myslím, že vnitřně už do něj nechtěl nic investovat."
2. Smrtící představa
Vendula (42) se před rokem přesunula se svým manželem na čas do Řecka. Zatímco on měl jako vědecký pracovník v rámci výzkumu "své jisté", ona musela začít v podstatě od nuly. Prodala své dobře zavedené designérské studio a přešla do pozice externího spolupracovníka. To pro ni znamenalo práci na vzdálenost 2000 kilometrů a časté odskakování zpátky domů. Po jednom návratu do Řecka přistihla manžela in flagranti. "Byl opilý a hýčkal si na gauči jednu z našich společných řeckých známých. Nejdřív jsem si myslela, že se jedná o povečírkový úlet, který bych pravděpodobně byla schopná odpustit. Později jsem se dozvěděla, že šlo o manželovu pravidelnou kratochvíli, kterou si krátil čas, když jsem byla pryč. S odstupem času mi došlo, že se vlastně nemám čemu divit. Manžel byl se mnou již potřetí ženatý a ani jeho předchozí vztahy netrvaly déle než pět let."
Idealizace partnera je ve vztazích naprosto běžným fenoménem. Každý z nás má určitou představu o svém budoucím partnerovi, kterou si do každého vztahu automaticky projektuje. Problém nastává ve chvíli, když si namlouváme, že náš vysněný ideál odpovídá realitě. Například tehdy, když si podvědomě vsugerováváme, že se notorický sukničkář může stát věrným a spolehlivým manželem.
3. Rány se musí zahojit
"Po prvním nevydařeném manželství jsem si slíbil, že se do takového projektu už nikdy pouštět nebudu. Byrokratické obstrukce a tahanice o majetek mi daly řádně za vyučenou," líčí Richard (36). "Když jsem se seznámil s Terezou, šel jsem po pár měsících s pravdou ven a ona to překvapivě vzala. Žili jsme spolu na psí knížku a měl jsem za to, že nám tento stav oběma vyhovuje. Po dvou letech Tereza otěhotněla, ale kvůli zdravotním problémům se jí nepodařilo dítě donosit. Všechno se tím změnilo. Tereza mi dávala svůj potrat za vinu s tím, že jsem o ní prý nikdy neměl opravdový zájem, že jsem si ji nikdy nechtěl vzít, natož s ní mít dítě. Jasně, že to není pravda, ale jak ji přesvědčit o opaku? Tím, že najednou vytáhnu prsten jako v americkém bijáku?"
Schopnost prožívat bolestné životní události společně bezpochyby patří k předpokladům dlouhotrvajícího vztahu. Ať už jde o ztrátu někoho blízkého, zaměstnání nebo závažné zdravotní problémy, jejich prožívání v páru se lépe snáší. Tím, že se svému partnerovi svěříte a budete s ním o daném problému mluvit s maximální upřímností a otevřeností, mu zároveň otevřete brány do svého vnitřního světa. Váš partner tak bude mít šanci lépe pochopit, jak danou situaci vnímáte, co se ve vás odehrává, co od vás může čekat a jak se k vám může chovat.
4. Vztah bez kolizí?
Znám několik párů, které působí na první pohled harmonicky a bez jediné poskvrnky. Pod obalem jejich dokonalosti se ovšem rozprostírá Mrtvé moře. Nehádají se a neřeší problémy. Proč? Protože žijí nikoli spolu, ale vedle sebe. Proti gustu žádný dišputát. Ve výsledku je tu ale asi stejné riziko krachu, jako v domácnostech, kde vládne "itálie". Klidné vody zavánějící nudou můžou být stejně zhoubné jako neustálé rušivé elementy. V praxi jsme ale spíše chybujícími lidmi, kteří třeba i zcela neúmyslně dokážou své drahé polovičce provést něco, co může opravdu zasáhnout a ranit, a často bez uzardění vzít před svým průšvihem roha. Ve chvíli kdy se tak stane, je při tom namístě zmobilizovat veškeré síly a vztah nejen zalepit, ale především vyléčit tak, aby partner opět získal důvěru a víru v to, že se podobný zkrat v budoucnosti už nebude opakovat.
5. Příliš mnoho dokonalosti
Lenka a Vendula se při svém vyprávění shodly ještě na jednom aspektu, který podle nich jejich partnerským vztahům neprospěl. Chtěly být dokonalými partnerkami, které jsou schopné obětovat podstatné součásti jejich života ve prospěch pohodlí partnerů. "Asi bych udělala lépe, kdybych si místo neustálé tolerance partnerovy práce občas dupla a donutila ho, aby trávil také nějaký čas se mnou. Být občas sobec se podle mě vyplatí víc, než dělat tichou puťku domácí a chodit kolem jeho pracovny po špičkách," dodává Lenka.
Text: Běla Gabrielová
Zdroj: Časopis Perfect Woman