Barvy tohoto světa

Co je vlastně barva? Barva je světlem, a bez kterého nemůže probíhat život. Buňky našeho těla reagují na jeho přítomnost či nedostatek, a to má přímý vliv na naši tělesnou, citovou, duševní a duchovní pohodu.

Naši prapředci využívali léčivých vlastností barev daleko více než my. Na základě svého pozorování přírody a okolního světa přiřadili každé barvě určité vlastnosti, které jim odpovídají dodnes. Např. červená pro ně byla barvou vzácného ohně, byla také barvou krve, která proudila v jejich žilách. Proto pro ně znamenala barvu života a měla přední místo v umění i při obřadech. Tmavě modrá neboli indigová byla barvou oblohy, pod kterou dávní lidé v noci spali a snili, aby se osvěženi probudili do dalšího dne. Zelená byla barvou rostlin, které sbírali pro obživu či jako lék, když byli nemocní nebo zranění. Naši předkové dovedli využívat i přírodní barviva, která získávali z rostlin a zdobili jimi svá těla. Vyráběli je rovněž z rozemletých nerostů nebo z rozmačkaných bobulí.

Které barvy nás přitahují....

Také my vyjadřujeme svoji osobnost prostřednictvím barev, které nosíme na sobě, nebo těch, kterými krášlíme své domovy. Jsme také instinktivně přitahováni k těm barvám, které potřebujeme, abychom vyrovnali nějakou energetickou nerovnováhu, která by mohla vyústit v tělesné, duševní či emoční problémy. Tím, že si vybíráme barvy svých pokrmů, oděvů a věcí, kterými se obklopujeme, vystavujeme se nějakým způsobem jejich působení, a doplňujeme tak případný deficit.

Léčení barvami

Používání barev na harmonizaci a léčení má své kořeny ve starověkých civilizacích Egypta, Indie a Číny. Chrámy starých Egypťanů byly postaveny tak, aby dovnitř mohly dopadat sluneční paprsky, které se pak využívaly k léčení. Také do nádherných středověkých katedrál vrhá slunce vitrážovými okny barevné skvrnky, které uvnitř ozařují a léčí slabé a nemocné. Lidstvo odjakživa uctívalo slunce - jeho světlo obsahuje všechny barvy spektra a lidé již v nejstarších dobách znali jeho léčivé vlastnosti.

Ve středověku se léčba nemocí či jakékoli tělesné nerovnováhy řídila "Naukou o tělesných šťávách". Podle ní existovaly čtyři hlavní tělesné moky či šťávy - krev, hlen, žluč a černá žluč, které odpovídaly čtyřem přírodním živlům - ohni, zemi, vzduchu a vodě. Dále byly tyto šťávy spojovány se čtyřmi vlastnostmi - teplem, suchem, zimou a vlhkostí.

Ke každé tělesné tekutině se také vztahovala určitá barva, stavba těla a povaha člověka. Převaha červené krve byla považována za znak horkokrevných sangviniků či veselých a optimistických povah. Jestliže dominoval bílý hlen, byl takový člověk od přírody flegmatik. Nadbytek žluči znamenal, že dotyčná osoba byla cholerikem a neměla daleko ke vzteku, černá žluč označovala člověka se sklony k melancholii. Věřilo se, že jestliže byly tělesné šťávy ve vzájemném nepoměru, mohla je uvést do rovnováhy léčba příslušnou barvou. Tento druh léčení barvami byl znám lékařům již ve starověku.

Lékaři i fyzici dosahovali úspěchů pomocí barev

Perský lékař Avicenna (980 - 1037) napsal ve svém vlivném díle "Kánon lékařství", že červená podporuje krevní oběh, takže krvácející by se neměli dívat na nic červeného. Raději by měli upřít zrak na jakýkoli předmět modré barvy, protože modrá má uklidňující účinky a zpomaluje proudění krve žilami. Proto Avicenna, který byl ovlivněn pracemi velkých filosofů a lékařů, jako byli Aristoteles, Pythagoras a Hippokrates, předepisoval k léčbě barevné mastičky, obvazy a květiny.

Jedním z nejznámějších lékařů renesance byl Švýcar, který si říkal Paracelsus (1493 - 1541). Tento muž měl pozoruhodné léčebné schopnosti a používal k léčbě pacientů i barvy. Pracoval taktéž s bylinami, hudbou a mnoha dalšími druhy doplňkové medicíny, kterou dnes nazýváme alternativní.

Velký anglický matematik a fyzik Isaac Newton (1642 - 1727) je znám především definicí zákona přitažlivosti, ale byl to také on, kdo objevil, jak vzniká barevné spektrum. K tomuto objevu dospěl náhodou, když byla univerzita v Cambridge uzavřena kvůli moru a on musel pracovat doma. Newtonova práce tvoří základ dnešního chápání barev. Když Newton pracoval doma a snažil se porozumět podstatě světla, nechal sluneční paprsky, které dopadaly do jeho místnosti procházet hranolem. Tehdy objevil, že světlo se rozkládá či láme barvy spektra. Když dále prováděl pokusy, zjistil, že každá barva, má různý úhel odrazu, a proto je lidským okem vnímána jako červená, oranžová, žlutá atd. Také přišel na to, že když otočí hranol vzhůru nohama, barvy se opět spojí a vytvoří bílé světlo. Newton došel k závěru, že světlo nebo barva se skládají z vln a že každá barva má jinou vlnovou délku a vibruje na jiné frekvenci.

Jedním z největších průkopníků léčení pomocí barev byl Američan Edwin Babbit (1828 - 1905). Když bylo v roce 1878 vydáno jeho stěžejní dílo Podstata světla a barev, vyvolalo poměrně velký rozruch. Babbit v něm popisuje léčivé účinky barev spektra a označuje červenou jako užitečnou pro krev, modrou jako uklidňující a oranžovou a žlutou jako dráždící nervy. Na základě toho předepisuje modrou barvu pro léčbu zánětlivých procesů a pro léčení nervů a žlutou jako projímadlo. Babbit vynalezl mnoho různých zařízení pro barevnou terapii, včetně "chromalumu", komory, ve které pacienti seděli a nechali se zalévat slunečním světlem, pronikajícím do místnosti skrze barevná okna.

Rakouský filosof, mystik a pedagog Rudolf Steiner zahrnul do svého duchovního učení i teorii barev. Ačkoliv se mu dostalo vědeckého vzdělání, nasbíral Steiner již v mládí takové duchovní zkušenosti, které nemohly být vysvětleny z hlediska materiálního pohledu na svět. Později založil antroposofické hnutí, které se snaží rozvíjet duchovní vnímání lidí a jejich pochopení sama sebe ve vztahu k Univerzu.

Text : Věra Šourková

Zdroj: Tajemství léčení barvami, Stephanie Norris

Časopis Rituals, cesta životem