Bylo nebylo..Byl, nebo nebyla?

25.09.2021

"Bylo, nebylo" bývá obvykle krátkou úvodní větou pohádek. V tomto případě je to však projev mého údivu nad minimem informací o bohyních podzimu, s nímž je to trochu podobné jako s "bylo, nebylo". Například některá slovanská etnika jej notnou dobu ne že by neznala, ale nezařazovala jej mezi "oficiálně uznaná" roční období. Kalendářní i rituální rok se prostě odvíjel v cyklech jara, léta a zimy. Podzim se na určitou dobu kamsi vytratil, jako by jej zahalily podzimní ranní mlhy a rozestoupily se, až když se na jevišti slovanského světa objevila zimní bohyně Morana. Ani v zachovaných slovanských záznamech toho o podzimních bohyních příliš mnoho neobjevíte. Nevím jak tu vaši, ale mou zvědavost to nesmírně dráždí.

Nikoli sivý, ale sytě barevný, sladký a slzavý

Když se řekne "podzim", u mnoha lidí to okamžitě vyvolá představu deštivých, nevlídných, šedivých dnů, blátivých cest a expandujícího šera. Něco je však na těchto sivých vidinách špatně! Co třeba voňavé, teplé, příjemné babí léto? Hřejivé dny se sluncem plujícím hlubinami modré oblohy nízko na obzoru? Nebo všudypřítomné hravé barvy od žluté přes oranžovou, rudou, purpurovou až po mnoho odstínů hnědé a bronzové? Vůně kouře z ohňů, na nichž se pálí suchá tráva, ale také opékají brambory a jablka? Sklizeň podzimního ovoce i lesních plodů? Sběr hroznového vína, první burčák a jeho veselé, družné ochutnávání? Romantické podzimní pavučiny, na nichž každá kapka rosy obsahuje odraz všech ostatních kapek?
Že nemáte rádi, když se vám ve vlasech zachytí nějaká ta pavoučí nitka, třpytící se na slunci jako diamantový náhrdelník? Vězte, že Staroslované brali pavučiny za skvělé znamení přitahující štěstí a hojnost! Stejně vnímali hedvábné pavoučí sítě staří Egypťané a Římané. Pro Kelty byly předivem všeho života, Číňané je označovali za prima matérii, první látku ve vesmíru. Symbolizovaly tvořivost, odhodlání, víru, magii, trpělivost, spojení s vyššími sférami, s vyšším já a lapače nočních můr.

Ti, kteří spřádají kouzla ze slov, z nichž pak vytvářejí texty písní, knih a pohádek, mívali za průvodce pavoučí mytickou bytost. Pavouci jsou odjakživa spojováni s mýty o stvoření světa, protože neustále tkají své vlastní světy. Ostatněe podzimní rovnodenností začínal čas předení také v slovanských domácnostech. V jeho průběhu se potkávala celá vesnice, venkované se družně bavili, zpívali, vyprávěli si různé pohádky a legendy a pochutnávali si na drobných pamlscích.

Podzim byl u Slovanů spojen i se včelami, podzimní rovnodennost se oslavovala jako den medu. Lidé se navštěvovali, popíjeli medovinu a pojídali sladké medové sušenky. Současně však světili "den cibulových slz". Z polí se svážela poslední úroda cibule, vařila se cibulačka a pekly slané cibulové koláče. Rovnodennost je časem rovnováhy, Slované chytře vytvořili zdravou harmonii sladkého a slaného.

A do třetice, jako ve správné pohádce: o podzimní rovnodennosti začínalo krouhání a šlapání zelí, které provozovala od domu do domu putující mládež. Slované byli přesvědčeni, že zelí je posvátným jídlem bohů, připravovali z něj a z jablek kulaté koláče, které měly přilákat Štěstěnu. O prvním zelném večeru se konal rituál s kořeny tak starými, že nikdo si už nepamatoval jeho skutečný původ. Křížem vyřezaným ze dřeva se požehnávala obydlí, lidé i statek, aby byli chráněni před zlými duchy. Kříž byl symbolem slunce již v pravěku a dle víry Slovanů měl nesmírně velkou ochrannou moc.

Máme tady však i podzimní čtveřici! Zemědělci uvařili pivo a jiné kvašené nápoje z obilovin, rituálně vyorali kolem vsi brázdu, aby byla chráněna před zlem a nemocemi a poté až do večera vesele popíjeli svůj kvašený mok. Ženy mezitím vytopily lázeň a poté všechno, co mělo dvě nohy, sedělo v páře a zbavovalo se chorob i všeho negativního.

Říje, ruja a Rujána

U pátrání hodné slečny Marplové či rady Vacátka jsem kdysi dávno narazila na hypotézu o bohyni podzimu, hojnosti, vinohradů a vinné révy Rujaně, která měla mít pod patronátem rovněž staroslovanské obřady a svátky.

V jižním a východním slovanském regionu se zmínka o ní vyskytuje jen zřídka, avšak její jméno napovídá, že jde vskutku o bohyni spojenou s podzimním obdobím, kdy je příroda nejmalebnější. O podzimu dochází v lesích k říji vysoké zvěře, odtud pochází také český název desátého měsíce "říjen". V starších časech myslivci někdy říkávali, že "v polovici září začíná říven". V některých slovanských jazycích se říje překládá jako ruja. Takže teze o podzimní bohyni Rujaně nepůsobí až tak marně. Tím víc, že v chorvatštině se používá pro září označení rujan.

V bosanské Zenici, v Hercegovině, Kosovu, Černé Hoře nebo v Srbsku se nalézají různá toponyma zvaná Rujen, Rujiště či Rujišta. Na balkánském poloostrově objevíte několik vrcholů nazvaných Rujan, třeba nad oblíbeným cílem našich turistů, Makarskou riviérou.

Ovesný podzimní bůh a bohyně

V zemědělském kalendáři Slovanů se 14. září přezdívalo "osenina". V tento den se konaly první slavnosti podzimní sklizně a vzdával se dík matce Širé zemi. Obnovoval se oheň, starý byl uhašen a nový obřadně zapálen. Hlavní hospodářská činnost se z pole přenesla na zahradu, začínal sběr zeleniny. Druhé oseniny se slavily o podzimní rovnodennosti a třetí 27. září.

Na podzim probíhala žeň ovsa, proto dostala podzimní rovnodennost přídomek ovsen, z čeho se postupně vyvinula oseň nebo osenina.

Z ovsa je odvozeno i jméno slovanského boha podzimu Avsena, jenž otevíral o podzimní rovnodennosti bránu do dalšího roku, odtud jeden z názvů září novoletí. Avsen, jinak též Ovsenj, syn boha plodnosti a slunce Dažboga a bohyně přírody Zlaté Maji, měl za úkol připravit cestu svému dvojčeti, mladému slunci Koljadovi, který se pak znovuzrodil o zimním slunovratu.

V některých slovanských oblastech byste se v oněch časech mohli potkat s uctíváním nevelmi známé podzimní bohyně Oseň. Pocházela z blíženců stejně jako Avsen. O Vesně, její radostné, krásné, květy ověnčené a na lukách tančící sestře, jste určitě slyšeli. Byť zádumčivá, poetická Oseň upřednostňuje samotu a rozjímání, také ona občas tančí. Uzříte-li zvířené podzimní listí, právě se před vámi zhmotnila suknice plesající podzimní bohyně.

Obě, jak Vesna, tak Oseň, jsou neuvěřitelně kreativní, každá však u svého tvoření používá jinou paletu barev. Pod dotekem Vesny se vše probouzí, roste, rozkvétá, zelená. Na co sáhne Oseň, dozrává, zlátne a rudne. Tato skvělá módní návrhářka s jemným citem pro design obléká přírodu do roztodivně zbarveného a rychle se proměňujícího šatu. Otcem těchto velice odlišných dvojčat je bůh větru Stribog a matkou bohyně umění Pizmar, tak se jejich invenci a fantazii nemůžeme divit.

Oseň připomíná spíš něžnou, jemnou, zasněnou princeznu než mocnou bohyni. Její kaštanové vlasy zdobí věnec z podzimního listí, zralých klasů obilí a divokých máků. Připravuje lidi i celý svět na přechod do další, chladnější fáze roku. Navštěvuje některé vyvolené ve spánku a sesílá jím prorocké sny.

Slovanské ženy tančily na její počest kolové tance, které symbolizovaly tři ze čtyř ročních období, jaro, léto a podzim. O podzimních rituálech obětovaly Oseni kaši z obilí, oplatky a chléb.

Chléb náš magický

Nejenom pro červencové dožínky, nýbrž i pro ranní podzim je typické obilí a chléb, který byl u Slovanů jako rituální předmět nedílnou součástí mnoha obřadů. V lidovém čarování často sloužil jako magický nástroj, který měl umožnit nebo urychlit realizaci různých záměrů. Darujete-li, potažmo obětujete vlastnoručně upečený čerstvý chléb, dostane se vám od bohů podzimu buďto ochrany a péče anebo bohatství a prosperity. V zájmu odvrácení bídy a chudoby se chléb pokládal na okno, ke studánce anebo na křižovatku.
Chléb, jehož těsto se hnětlo během zatmění Slunce anebo Měsíce, sloužil na léčení. Když někdo onemocněl, ztvrdlý chléb se ponořil do vody, kterou musel pacient vypít.

Chléb, víno a sůl se kladly k posteli rodičky a jejího novorozeně, aby proroctví sudiček bylo pro dítě příznivé.
Odmítla-li žena podezřelá z čarodějnictví sníst krajíc chleba s koriandrem, byla uznána vinnou.

Podzimní chlebové kouzlo

Počátky pečení chleba, nebo tehdy spíš chlebových placek, sahají až do neolitu. Kvašený chléb, jaký jíme i my, se pekl v Egyptě už kolem roku 4000 př. n. l. Kromě chleba, zasvěceného bohyni Isis, byla základní potravinou Egypťanů cibule a nápojem pivo, tudíž něco, co bylo velice typické i pro slovanské podzimní zvyky.

Droždí a kvásek jsou "živé", takže bochník chleba je nositelem silné životní energie. Jelikož je v něm obsažena také "živá" síla obilí, které bylo semleto v jakémsi transformačním procesu na mouku, jeho energie je vskutku velice mocná. Také proto byl chléb odpradávna obětinou při rituálech k uctění božstev a též zásadním prvkem různých typů obřadů, u uzemňování v rámci práce s energiemi, také však při magických i lidových kouzlech.

Chcete kupříkladu, aby se vám splnilo nějaké přání? Prozradím vám chlebové kouzlo, které se provádí v předvečer podzimní rovnodennosti!

Nejdřív si představte a zformulujte jednu jedinou věc, po které toužíte. Stanovte si termín, do kterého se má dostavit kýžený výsledek. Například chcete-li obdržet vyšší sumu peněz, napište na papírek vysněnou částku i datum plnění. Pak své přání přeformulujte do rýmu. Může to být dvouřádkový nebo delší verš, záleží pouze na vás. Tento krok je vskutku zásadní, rýmy mají magickou moc, takže veršovaná přání mají větší účinek než prostý text.

Smíchejte kilogram mouky s potřebným množstvím vody, přidejte lžičku prášku do pečiva nebo jedlé sody a sůl. Těsto důkladně hněťte minimálně půl hodiny. Rozválejte ho, na jednu polovinu položte přeložený papír s vaším přáním a překryjte druhou půlkou. Těsto propíchejte, na obě strany udělejte rovnoramenný kříž, symbol Slunce. Chléb upečte, nezapomeňte ho v polovině pečení obrátit. Zatímco se peče, vytvořte oltář s alespoň třemi artefakty, které představují vaše přání, třeba očištěné kovové mince, bankovky apod. Doplňte je obrázkem podzimní bohyně, která má na sobě znaky druhé žně v roku, obilí, jablka atd. Přidejte čerstvé podzimní květy, zapalte skořicové kadidlo nebo tyčinku a jednu zlatou a jednu rudou svíci. Místo do svícnu je postavte do jamky vyhloubené v červeném jablku. Položte na oltář chléb na ozdobném tácu. Až budete s přípravami hotovi, odrecitujte před oltářem 99krát své přání adresované bohyni podzimu. Svíce nechte dohořet, v žádném případě je nezhášejte. Pak chléb odneste s blízkým člověkem do přírody k co nejmohutnějšímu stromu. Povyprávějte příteli i stromu o svém přání. Odřežte dva krajíce a v úplném tichu snězte jeden vy a druhý dotyčná osoba. U kořenů lesního velikána pak větší část chleba co nejhlouběji zahrabte jako obětinu podzimní bohyni, Matce Zemi, vílám, lesním bytostem, duchu stromu. Zbytek pověste na větve pro ptáčky a nadrobte do potoka nebo řeky pro ryby. A potom už jenom čekejte na požehnání podzimní bohyně!

Pomum, Pomme a Pomona

Když už jsme u stromů, různé druhy jablek, plodů jabloní, uzrávají během roku postupně, některé o časném létu, jiné koncem léta a další na podzim. Slovanská divoká jablka dozrávala až v říjnu. Území starověkých Slovanů byla tak hustě pokryta divokými jabloněmi, že jej cestovatelé nazývali "královstvím jablek".
Jablku, považovanému za ovoce bohů, patří různá pojmenování, kromě jiného vědecké Pomum a francouzské Pomme. Ve skutečnosti je to též latinský obecný název ovoce, přesněji ovoce se semeny, jablek, hrušek, kdoulí, granátových jablek atd. Vlastně se shoduje se jménem římské bohyně Pomony.
Spanilá, půvabná, statná a svůdná bohyně podzimu, zahrad, sadů, ovoce, ovocných stromů a bohatství, patronka sadařů a zahradníků Pomona si po značně komplikovaných námluvách vzala za chotě Vertumna, boha počasí, střídání ročních údobí a změny. Její krásu přirovnávali ke svěžímu, šťavnatému jablku. Před sličným Vertumnem se jí dvořil rovněž bůh lesů Pan, Silenus, Sylvanus, Picus, Priapus a mnoho dalších. Byla prý obklopena věšteckou aurou, která kolem ní utvářela okouzlující a neodolatelnou směs magie a romantiky.

Pomona ztělesňuje živel země, objevuje se v období podzimních mlh. Bdí nad ovocnými stromy, chrání je a stará se o jejich pěstování. Je odbornicí na prořezávání a roubování. Bývala zobrazována v hnědém nebo tmavě okrovém šatu, s košem nebo rohem hojnosti v rukou, na hlavě s věncem uvitým z ratolestí ovocného stromu, stromového listí anebo čelenkou s jablky.

Pocházela z Latia ve středozápadní Itálii, kde byl založen Řím a kde měla vlastního kněze, flamen Pomonalis.
Poblíž římského přístavu Ostie jí byl zasvěcen posvátný jabloňový háj "Pomonal".

Její kult se v čase římské expanze rozšířil až do Irska a Británie.

Pomona a Vertumnus vystupovali v římské mytologii coby Numini neboli strážní duchové, kteří bděli nad lidmi, nad některými aspekty domova, polnostmi a samozřejmě nad sady a zahradami.

Pomonin choť Vertumnus, který dokázal měnit svůj vzhled, byl původně etruským bohem, kterého Římané přijali za svého. Jeho kult se do Říma dostal kolem roku 300 př. n. l.

Svátků měla Pomona několik, kromě září rovněž dva v srpnu a též 1. listopadu. Obětovala se jí jablka, ořechy a hrozny.

Abych někoho náhodou nevynechala, v Římě uctívali taktéž bohyni blahobytu a podzimních plodů Autumnus, která obdobně jako Pomona dohlížela na sběr pozdního ovoce, ořechů a vína.

6. září měla jeden ze svých svátků bohyně Venuše, 4. října bohyně Ceres a 26. října bohyně vítězství Victoria.

Jablka, jabka, jablíčka

Jablko se na rozdíl od podzimní bohyně Pomony, kterou mnozí autoři považovali pouze za vílu nebo nymfu ovocných sadů a zahrad, dostalo do nepřeberného množství mýtů a příběhů, ba i do Bible. Evino jablko a Adamovo jablko - což není totéž, u Adama jde o ohryzek (naštěstí se neujal nápad římského učence Servia Honoráta nazvat jablky i varlata!). Paridovo jablko sváru. Zlatá jablka Hesperidek. Jablka ze zahrady severské bohyně Freye a Idunin nápoj nesmrtelnosti extrahovaný z jablek. Persefonino granátové jablko. Jablko nabídnuto andělem Mohamedovi ve chvíli jeho nanebevzetí. Jablko jako symbol Artemidy, Nemesis, Apollona i Venuše. Mytický ostrov jabloní Avalon...

Během rituální části Artemidiných slavností podávaly jablka hostům mladé dívky oděné v bílém. U těch samých obřadů rozdávali poutníkům jablka i kněží. Artemidiny kněžky nechávaly před zlatou sochu Artemis jako obětinu koše s jablky. Před velmi starým podzimním rituálem, který později převzala i církev, byly druidské oltáře postavené pod širým nebem bohatě zdobeny jablky a někdy i dalšími podzimními plody.
Jabloňové sady vysazené na vlhčích lukách prý s oblibou navštěvovali jednorožci.

"La Pomme" se přirozeně stalo i součástí lidových zvyků. V nomádských jurtách starých Maďarů snědli snoubenci po výměně snubních prstenů jablko. Je přece symbolem lásky, plodnosti, přátelství, lásky k bližnímu, jednoty a manželství.

Sicilská děvčata házejí z okna svého pokoje na ulici jablko a sledují, kdo ho zvedne. Pokud muž, do roka a do dne bude veselka, jestli žena, do roka a do dne žádná svatba nebude.

V jižní Itálii bere s sebou každý svatební host jablko, v němž je zastrčená stříbrná mince. Podaruje jím nevěstu, která musí minci vytáhnout zuby.

U jižních Slovanů oholili ženicha před svatebním aktem pod jabloní. Jablko bylo běžným slovanským symbolem cudnosti nevěsty, která přicházela do kostela s jablkem. Musela jej hodit za oltář, aby nezůstala neplodná. Novomanželé prováděli před první svatební nocí malý rituál. Jedno jablko položili pod peřinu, druhé rozpůlili a každý snědl svou část.

Aby bylo ještě nenarozené dítě zdravé a silné, návštěvy nosily budoucí matce jako dárek jablka.
Na Ukrajině rozdávala porodní asistentka jablka všem účastníkům křtu. Na Slovensku a na Moravě se po prvním okoupání miminka vylila voda pod jabloň. V Německu se po narození zasadila za každé děťátko jabloň.

Západní a jižní Slované házeli před otevíráním studánek do vody jablko z předešlé podzimní sklizně jako obětinu pro vodní víly.

V Srbsku, Makedonii a Chorvatsku rozdávala mladá žena, která vstupovala do nového domu, jablka s mincí, jedno vhodila do ohniště. Na Slovensku převrátila koš plný jablek, aby byly následující úrody v hospodářství hojné. V Dalmácii přehodila jablko přes střechu a potom políbila práh.

Vojvodští Slované vkládali jablka do zrna určeného na setí, aby obilí rychle rostlo. Bulhaři stejným způsobem chránili všechny plodiny, které po podzimních žních ukládali do spíží a stodol.

V Čechách se poslední jablko nechávalo na stromě, aby byla další úroda bohatá.

Z jabloňového dřeva se často vyráběly magické hůlky používané zejména u rituálu lásky a vášně, také však symbolické rituální figurky.

Pokud je vaším přáním stát se krásnější a přitažlivější, vhoďte v den podzimní rovnodennosti do lesní studánky sedm žlutočervených jablek a omyjte si v její vodě obličej i celé tělo.

Přejete-li si být zdraví, rozkrojte napůl co nejhezčí jablko. V duchu do něj "nasypte" všechny své nemoci, bolístky a škodlivé zlozvyky. Spojte jablečné polovičky barevným provázkem a zakopejte do země. Jakmile jablko shnije, shnije a odpadne od vás všechno špatné.

Co říkáte, nepřináší nám Pomona a vlastně každý podzim i každá podzimní bohyně pouze užitečné a zároveň chutné dary?

Text: Judita Peschlová

Zdroj: Časopis Rituals, cesta životem