Co bolí víc než pár facek

Ty mě jednou utrápíš! Jsi ztracený případ, stejně jednou skončíš v kriminále! Proč nemůžeš být hodný jako tvoje sestra? Takové věci byste svému dítěti nikdy neměla říkat. Povíme vám proč!

Slova či věty neuváženě vypuštěné z úst leckdy dokážou nadělat pořádnou paseku. Navíc se následky velmi špatně napravují, a to nejenom mezi dospělými, ale především pokud se takový slovní průšvih týká dětí, které ho velmi často berou jako zradu rodičů, s níž se vyrovnávají poměrně dlouho a někdy vůbec.

Na děti s ohledem

"Vždycky jsem byla trochu oplácaná, což mě sice štvalo, ale moji kamarádi mě brali takovou, jaká jsem," vypráví osmatřicetiletá Pavlína. "V patnácti mě máma přihlásila do tanečních a šly jsme shánět šaty. Jenže mi žádné neseděly a matka prohlásila, že kdybych se tak necpala, nebyla bych tak tlustá a nevypadala ve všem jako skříň. Rozbrečela jsem se a z obchodu utekla. Do tanečních jsem nakonec nešla, což matka komentovala, že bych tam stejně jenom seděla, protože mám nadváhu. Nenáviděla jsem ji za to. Na střední škole jsem začala běhat a zhubla. Máma na mě pro změnu pěla ódy, jak jsem šla do sebe, ale pro mě to mělo pořádně hořkou příchuť. Nikdy jsem jí to neřekla, ale odmalička jsem jí obdivovala, protože to vždy byla a stále je pěkná ženská. O to víc mi to, co mi řekla, přišlo jako hrozná zrada," říká. "Dodnes mě to mrzí. A je fakt, že mám mnohem lepší vztah s tátou."

"Období puberty je časem vzdoru, pocitu všemohoucnosti, ale také velké zranitelnosti," vysvětluje psycholožka Majka Hájková. "Děti potřebují podporu a od koho jiného by se jim jí mělo dostat více než od rodičů? Neuvážená slova těch, kteří je mají chránit a povzbuzovat, mohou velmi snadno zničit vzájemný vztah i dětskou důvěru," upozorňuje.

Sebenaplňující proroctví

"Sama doma nezůstaneš přes noc ani náhodou, ještě by sis tady udělala mejdan a pozvala toho lumpa ze třetího patra. K tetě s námi pojedeš taky, a hotovo! Chceš jít na vysokou? Na to nemáš, můžeš být ráda, že jsi vůbec odmaturovala." Těmto podpásovkám se říká sebenaplňujíci proroctví. V podstatě jde o to, že rodiče tak dlouho dávají dítěti všemožnými způsoby najevo, že mu nedůvěřují a považují ho za nezodpovědné, až dítě jejich přesvědčovacím metodám podlehne a začne se podle toho chovat. Neboli na vysokou nejde, protože by ji stejně nezvládlo, a příležitostně si pozve nejenom lumpa ze třetího patra, protože se to od něj vlastně čeká. Brzy rovněž zjistí, že má tento přístup mnohem víc do sebe než poctivé šprtání na zkoušky na vysoké i jakákoli další snaha, jak se posunout ve svém životě tím správným směrem. Jste rodič a už jste vyřkla podobné věty? Máte pocit, že dítě je třeba neustále kontrolovat, aby neudělalo botu, neprovinilo se proti desateru přikázání a morálce? Jenže dítě se musí naučit vlastní existenci a k té patří zodpovědnost. Tu získá jedině tak, že bude mít svobodnou volbu v rozhodování. V životě to tak chodí, že přijímáme odpovědnost za svoje skutky, a pokud nám v mládí někdo neustále podrážel nohy a říkal nám, co všechno nezvládneme nebo nesmíme, nedokážeme si později v životě poradit téměř s ničím.

Působíš nám bolest

Oblíbeným káráním malých dětí, které něco provedly, bývá: "Ty jsi ale ošklivý chlapeček, jsme smutní z toho, jak se chováš, to nás musíš pořád trápit?" I když vám to třeba nepřijde, i malé dítě cítí vinu a následné hodinové kázání o jeho morálních hodnotách a lásce k rodičům, které se rozhodlo psychicky zničit, naopak psychicky deptá jeho. Takový prcek věří, že maminka je opravdu smutná, a co je pro něj ještě horší, je pocit, že to způsobil on. Nepochopí, že to maminka nebo tatínek nemysleli tak úplně vážně.

Jednejte v rukavičkách

"Rozhodně to neznamená, že když dítě něco provede, budete kolem něj našlapovat po špičkách a jediné, co uděláte, bude ty ty ty," říká psycholožka Majka Hájková. "Klidně se zlobte, máte na to právo. Ale své výtky byste měla podat tak, aby dítě neznejistělo, že už je třeba nemáte tak rádi. Současně mu nabídněte řešení, jak by se mohlo s problémem vypořádat, a hlavně jak se mu v budoucnu vyhnout."

"Se synem začala ve třinácti letech třískat puberta," vzpomíná šestačtyřicetiletá Klára. "Byl drzý, odmlouval, neposlouchal, ale hlavně se strašně zhoršil ve škole. V pololetí v sedmé třídě měl samé čtyřky. Udělali jsme mu kázání, ve kterém převažovalo jediné: jak moc nás zklamal. Zakázali jsme mu naprosto všechno, mohl se jenom učit. Manžel mu neustále opakoval, že je k ničemu, že z něj dostane infarkt. Syn byl celé dny zavřený v pokoji, kde se měl učit. Neučil, jak jsme zjistili na konci roku, kdy propadl z jednoho předmětu. Dozvěděli jsme se to způsobem, který bych nepřála nikomu. Jednoho dne totiž nepřišel ze školy domů. Obvolala jsem jeho kamarády, nikde nebyl. Manžel byl nejdřív vzteky bez sebe, ale pak dostal strach a šel ho hledat. V deset večer jsme se rozhodovali, jestli zavolat na policii. Když se v půl jedenácté rozezněl telefon, vyděsili jsme se oba. Volala moje máma, že k ní přijel Ondra. Na vysvědčení prý dostane pětku z češtiny a nevěděl, kam jít. Domů nechtěl, protože nás zklamal. Úlevou jsme se rozbrečeli a ještě ten večer jsme za ním vyrazili. Už sice spal, ale babička nám stačila vylíčit, co všechno jí řekl, jak se snažil učit, ale nešlo mu to. A tak si nakonec řekl, že když je k ničemu, tak to stejně nemá cenu. V životě jsem se tak nestyděla. Druhý den jsme se mu oba omluvili a vymysleli jsme plán, jak dát věci do pořádku. Pětku už odvrátit nešlo, ale během prázdnin se naučil všechno, co potřeboval ke zvládnutí reparátu. V září dostal novou třídní a ta nás upozornila na možnou poruchu učení, což se následně potvrdilo u psychologa. Ne že by od té doby bylo všechno v naprostém pořádku. Ondra občas ve škole něco nezvládl a puberta se od nás taky tak úplně neodstěhovala. Každopádně ale při jakémkoli dalším náznaku blížícího se maléru přišel, řekl a společně jsme hledali řešení, v němž měl hlavní slovo. Vždycky, když jsem se chtěla rozčílit a něco říct, představila jsem si, jak mi bylo, když tenkrát nepřišel domů, a tahle vzpomínka mě hezky rychle upozornila, že si mám dát pozor na jazyk," uzavírá s úlevou.

Pusu na zámek

Nenechat se vytočit v případě puberťáka a neseknout po něm ostrým slovem jde rodičům stejně těžko jako jim snadno. Utěší vás to, že za své nutkání se vůči vám nějak vymezit vlastně nemohou? Přestřihují totiž imaginární pupeční šňůru a to leckdy, na rozdíl od přestřižení té skutečné, pořádně zabolí. Neobviňujte ho z toho, že se tváří mile na vaši tchyni nebo že protivnou sousedku z baráku zdraví na dálku, zatímco vám neřekne po příchodu ze školy ani ahoj. K ostatním se chová slušně, protože jste ho tak vychovala, takže pokud vzájemný vztah nezlikvidujete citově hysterickým vydíráním, časem se určitě dočkáte toho, že se k vám začne chovat normálně.

Slídil za patami

Nelezte jim do soukromí a nezneužívejte ani to, co náhodou zjistíte. Některé matky se nedokážou s výše zmíněným přestřižením pupeční šňůry smířit a neustále se snaží mít dítě pod kontrolou. Při sebemenší příležitosti dítkům tajně prohlížejí mobily, pod falešnou identitou se dobývají do jejich facebookového profilu, kontrolují e-maily a prohledávají kapsy. Jednoho krásného dne tak kupříkladu zjistí, že se jejich patnáctiletá dcera zamilovala do spolužáka a už se dokonce i líbali. Dcera dorazí odpoledne ze školy domů a matka spustí hromobití, že u pusy to začíná a nechtěným těhotenstvím končí. A malér je na světě. Dceři nebude ani tak vadit, že to matka ví, ale co jí přijde ponižující, bude fakt, že má za patami slídila. Takže pokud máte pocit, že váš syn či dcera dělají věci, které by se vám nemusely líbit, nešmírujte je. Možná zjistíte něco, co je ve skutečnosti úplně jinak, protože vaše děti se mimo váš dosah chovají rozumně, což vy nevidíte nebo vidět nechcete, protože byste musela uznat, že z nich vyrostly samostatné osobnosti, které se o sebe umí postarat. Jednou neuváženou větou pak můžete navždycky ztratit jejich důvěru a o to přece nestojíte. A buďte ujištěná, že o to nestojí ani vaše dcera či syn.

Zrádné věty u malých dětí

Ráno jste zaspala, pospícháte do práce a potřebujete dítko odvést do školky včas. I když je váš potomek šikovný a umí se sám oblékat, přesto mu to nejde tak rychle, jak byste si představovala. Co řeknete? Pobídnete ho, aby si pospíšil. Jenže dítě znervózní, že přijdete pozdě kvůli němu, a oblékání se pochopitelně ještě zpozdí. Co mu ale dát najevo, že jste zaspali oba a oba máte co dohánět? Dítě se nebude cítit provinile, že zdržuje, a oblékne se mnohem rychleji.

Nerada chodíte s dítětem do obchodu, protože neustále vyžaduje, abyste mu koupila autíčko nebo panenku? Určitě ho neodbývejte větou, že na to nemáte peníze. V dítěti vyvoláte nepříjemný pocit, že jste chudí, takže mu už nikdy v životě nic nekoupíte. Daleko lepší je říci, že šetříte na něco mnohem důležitějšího, takže autíčko, stavebnice, panenka budou muset počkat.

Maminky mívají občas tendenci poskakovat při venkovních aktivitách kolem svého dítěte a neustále ho peskovat slovy "buď opatrný, dávej pozor, ať nespadneš". Co myslíte, že se stane, když takto vyrušíte dítě, které se právě soustředí na nově nabytou schopnost jízdy na kole? Ano, je to přesně cesta k tomu, aby z kola spadlo. A pokud se tak stane, často slyší ještě dovětek "já to říkala, měl jsi dávat pozor". I když na takových větách není zdánlivě nic špatného, přesto mohou v dlouhodobém horizontu a při častém používání napáchat víc škody než užitku.

Neodhánějte je od sebe

Jako rodič velmi dobře vím, že občas je potřeba vypnout, abyste mohla dobít baterky. Když byly moje děti malé a přivedla jsem je po náročném celodenním pracovním maratonu ze školky nebo ze školy, pustily si v televizi dětský program a já jsem si mezitím vypila kávu. Stačilo mi patnáct minut relaxace a fungovala jsem až do večera. V životě by mě nenapadlo říct jim, ať mě nechají a jdou si po svých. Takové dítě se totiž postupně začne cítit odstrčené, a navíc se k vám začne chovat stejně odtažitě jako vy k němu. Nejde ovšem jenom o odpočinek, někdy se děti dožadují vaší pozornosti i ve chvíli, kdy vykonáváte nějakou důležitou činnost. Opět by bylo chybou je odhánět, daleko lepší bude říci například, že nemůžete odejít od sporáku protože byste spálila jídlo a neměli byste nic k večeři, a vzápětí slíbit, že jakmile dovaříte, půjdete si s ní hrát..

Nesrovnávejte

Není nic horšího, než když dítěti vytknete, že se nechová třeba jako sousedovic Karolínka. Ano, rodiče své děti neustále porovnávají s ostatními, a hlavně s těmi úspěšnějšími. Jenže často zapomínají, že každý člověk, a tedy i dítě, je originál. Tím, že budete dítě říkat, že vás mrzí, že není jako někdo jiný, mu dáte jasně najevo, že si přejete, aby bylo jiné. Jenže jeho podstatu nezměníte, zato snadno zlikvidujete jeho sebevědomí.

Text: Sára Kleinová

foto: Adobe Stock

Zdroj: Časopis Perfect Woman