Dávám ti rok, maximálně dva
Jsem ti lhostejná, máš milenku, lžeš, žiješ si po svém, nestaráš se o děti... Zažila jste některou z těchto situací na vlastní kůži? Sbalila jste při takové příležitosti partnerovi kufry, nebo jste mu dala ultimátum, dokdy se má změnit?
Kdyby bylo manželství procházkou růžovou zahradou, zdaleka tolik párů by se nerozvádělo. Velmi často vztah rozloží maličkosti, nikoli svou podstatou, ale množstvím. Je to trochu paradox, protože závažné věci se nezřídka řeší ultimativním "ještě to jednou to uděláš a požádám o rozvod", na který ovšem často nedojde.
Nejednejte v afektu
Jednoho dne váš pohár trpělivosti přeteče a sotva partner, který se vrací z pravidelného sportovního víkendu s kamarády, strčí nos do dveří, vylijete na něj kýbl frustrace z toho, že jste strávila sobotu i neděli pouze ve společnosti dětí, zatímco on si užíval na čerstvém vzduchu. Tvrdě mu oznámíte, že už máte dost jeho aktivit na úkor rodiny, jelikož kromě těch víkendových si neodepře ani týdenní fotbálek po práci, večer v posilovně a tenis, zatímco vy přiletíte z práce, abyste se vrhla do další, tj. vaření, psaní úkolů s dětmi, úklidu, praní a dalších nezbytných činností. Proslov, na který jste se žhavila předcházející volné dny, zakončíte ultimatem, že pokud nepřestane se sportem a nezačne se starat o rodinu, končíte. Co se stane? Možná se jenom pořádně pohádáte, ale pokud tento spor není první, druhý... ale třístý dvacátý pátý, je možné, že se partner naštve a bude to on, kdo vztah ukončí.
"Pokud dáte chlapovi ultimátum, ničeho nedosáhnete," říká psycholožka Majka Hájková. "Muž potřebuje dospět k řešení sám. Jinak se bude cítit přitlačený ke zdi a podle toho může jednat: buď rovnou odejde, anebo zůstane, ale s pocity rozčarování, zklamání, nepříjemného vědomí toho, že se ocitl v pasti."
Plané řeči
Další důvod, proč ultimátum do vztahu nepatří, je, že se obvykle jedná pouze o výhrůžku, která má negativní dopad - když partnerovi řeknete, že pokud se nezmění, odcházíte, a přitom zůstanete, byť je vše při starém, přestane vás brát vážně.
"Manžel má už jenom matku a bratra," vypráví čtyřicetiletá Linda. "Tchyně byla odjakživa generál. Když jí zemřel manžel, předpokládala, že povede rodinný klan a oba kluci ji budou poslouchat. Ovšem v případě švagra se spletla - prohlásil, že nechce, aby mu rozbila manželství. Babičce nezbylo, než se upnout na nás. Svůj život si zařídila velmi efektivně: několikrát v týdnu k nám přišla na návštěvu, pochopitelně v podvečerních hodinách, takže domů odcházela po večeři. V pátek večer, zase po večeři, si brala děti, které vodila v sobotu dopoledne - na oběd. Trávila s námi zimní i letní dovolené, vnutila se dokonce k mým rodičům na chalupu. Snažila jsem se ji upozornit, že překračuje meze, v tu chvíli se ale urazila a dalších několik měsíců jsem poslouchala řeči o nevděčnících. Prosila jsem manžela, ať s tím něco udělá, odsekl, že mě snad neukousne. Vrcholem bylo, když jsme se rozhodli, že si pořídíme dům na vesnici a odstěhujeme se z města. Ztropila scénu, že ji necháme samotnou, pak sehrála srdeční záchvat a nechala se odvézt do nemocnice. I když podle doktora bylo vyšetření spíš preventivní, protože nic závažného neshledal, manžel prohlásil, že nebude znovu riskovat její zdraví a stěhovat se nebudeme. V tu chvíli jsem toho měla dost a vyhrkla jsem, ať si vybere: buď já, nebo jeho matka, a jestli jí neřekne, aby se nám přestala plést do života, odcházím. Ošklivě jsme se pohádali, nakonec slíbil, že s ní promluví. Sice mi tvrdil, že to udělal, ale pravda to nejspíš nebyla, protože tchyně nám dál narušovala soukromí. Znovu jsem ho upozornila, aby jí řekl, ať s tím přestane, nebo se s ním rozvedu. Tentokrát už jenom mávl rukou a ani se neobtěžoval jakkoli zareagovat. Později jsem si uvědomila, že jsem udělala chybu a měla jsem jednat mnohem rázněji hned od začátku. S postupem doby ho totiž moje názory přestaly zajímat úplně. Nakonec to byl on, kdo požádal o rozvod."
Proč to nefunguje?
Některé ženy kladou ultimáta v podstatě při každé větší hádce. Jejich partner je postupně přestane vnímat, jelikož velmi dobře ví, že je nedotáhnou až do finále. A tak nechá partnerku vypovídat se, občas se na pár dní polepší, ale pak se vrátí do starých kolejí, anebo se naučí jí lhát a bude si své radosti dopřávat potají. Líbil by se vám takový vztah? Asi těžko. Proto je třeba si uvědomit, že nátlakem partnera nezměníte. A navíc, pokud mu na vás přestalo záležet, bude si dál dělat, co chce, i kdybyste si vymluvila plíce.
Nevyhrožujte, ale komunikujte
Základem každého partnerského vztahu je komunikace, kdy spolu partneři mluví i o tom, co se jednomu na druhém nelíbí. Vyplatí se být upřímná a pozorná k tomu, co partner říká, jak reaguje na vaše pocity, přání. Neduste v sobě to, co vás trápí. Nezapomeňte, že se partner sotva může změnit, když s ním o svých potřebách nebudete diskutovat. Jakmile pocítí, že se s ním bavíte jako sobě rovní, bude spíše ochotný zamyslet se nad svými prohřešky a rovněž dokáže pojmenovat situace, ve kterých se jich dopouští. Na takto konstruktivní komunikaci se dají stavět další body, které povedou k rozumnému řešení, jež bude akceptovatelné pro vás oba.
Smiřte se s tím, že některé věci na partnerovi nezměníte. Jsou to hlavně jeho vlastnosti. Náturu nepředěláte, pouze obrousíte hrany a nad zbytkem budete muset zatnout zuby a čekat, že ho to přejde. Tomu se říká kompromis. Možná se ptáte dokdy čekat. To je velmi individuální. Z bordeláře se velitel úklidové čety nestane přes noc a už vůbec nečekejte, že alkoholik přestane pít do týdne či do měsíce. Na druhou stranu, říct milence, že je konec, lze jedním telefonickým rozhovorem případně SMS zprávou. Pokud chcete vztah zachránit a rozhodnete se na něm aktivně pracovat, je někdy vhodné vyslovit ultimátum dokdy... hlavně sama sobě. Během tohoto období nepochybně vyplyne na povrch, zda partner ocenil vaši iniciativu a sám se snaží na sobě pracovat. "Před pár lety jsme měli s partnerem značné neshody," vzpomíná osmatřicetiletá Romana. "Tak trochu si hrál na svém písku a domů se chodil jenom vyspat. Když se náhodou zdržel déle, bavil se se mnou pouze o tom, kde má čisté prádlo a co je k večeři. Připadala jsem si jako páté kolo u vozu. Po jedné vyostřené hádce jsem mu řekla, že našemu vztahu dávám půl roku, protože když teď už žijeme jenom vedle sebe, za půl roku spolu nejspíš nebudeme vůbec. Chvíli na mě koukal, pak prásknul dveřmi a odešel spát do obýváku. Týden jsme spolu nemluvili. Pak jsem postupně začala vnímat, že se mění k lepšímu. Nejspíš to potřeboval v sobě zpracovat. Trvalo ale skoro rok, než mě začal opět brát jako plnohodnotnou partnerku. Ne že by to bylo mezi námi vždycky růžové, ale už se oba snažíme, aby těch bouřek bylo co nejméně."
Počítejte s tím, že někomu to jde pomalu, jinému rychle. Na druhou stranu, jestliže ani po půl roce nezaznamenáte trvalé zlepšení a dál se trápíte, možná nastal čas vztah doopravdy ukončit.
Text: Lucie Pilátová
Zdroj: Časopis Perfect Woman