Děti 21. století

09.03.2022

Jsou jako z divokých vajec. Minutu neposedí. Když po nich něco chcete, jako by neslyšely. Když jde o jejich názor, nestydí se ho říct, a to hodně nahlas a zpravidla v tu nejnevhodnější chvíli. Zaslouží si automaticky nálepku "hyperaktivní"?

V médiích a mezi pedagogy se ozývají hlasy, že hyperaktivních dětí stále přibývá. Maminky na diskusních fórech řeší, zda živé mrskání nožiček a nespavost jejich miminek je nebo není příznakem hyperaktivity. Podle nedávné studie pražského Psychiatrického centra mají až dvě třetiny rodičů pocit, že je jejich dítě výrazně neklidnější a nesoustředěnější než ostatní děti.

Nálepka pro všechny neposedy?

Zatímco ještě před pár lety byla zkratka ADHD (syndrom poruchy pozornosti s hyperaktivitou) částí široké veřejnosti považována jen za nafouklou bublinu zakrývající prostou skutečnost, že některým rodičům přerostla výchova potomků přes hlavu, dnes se tendence ubírá opačným směrem. Z informací, které se k nám v běžném životě dostávají, by člověk mohl získat dojem, že syndromem ADHD trpí každé druhé dítě školního věku. Jak je to doopravdy?

Otázka genů

Syndrom ADHD, stejně jako oblast duševních poruch obecně, doprovází od pradávna řada mýtů a různorodých názorů, které se týkají jak jeho příčin, tak jeho projevů. Dnes už se ví, že jde o poruchu vrozenou a že ústřední roli na jeho vzniku hraje především dědičnost, případně i problémy v těhotenství (například užívání návykových látek) či komplikace během porodu (nedostatečný přísun kyslíku). Tyto faktory způsobují odchylky ve vývoji centrální nervové soustavy a poruchy látkové výměny v mozku. Konkrétně se jedná o nedostatečné vyplavování dopaminu a noradrenalinu, které mají na starosti přenášení vzruchů a které hrají důležitou roli při podněcování motivace, pozornosti a koncentrace.

Jako na klíček

Děti s ADHD tak skutečně působí jako motorové myši. Nejsou s to zpracovat záplavu podnětů, která k nim neustálé přichází. Ať už se jedná o vyzvánění telefonu, vrabce poskakujícího za oknem, kroky na domovních schodech nebo zvuk motoru auta, které právě projelo kolem, mozek dítěte vše přetíží s naléhavou důrazností a odpoutá jeho pozornost tak, že úplně zapomene, že ji mělo původně směřovat třeba k domácím úkolům nebo hře s legem. Bez ohledu na to, co se kolem něj právě děje, má nutkavou potřebu odběhnout, aby se mohlo na momentální vzruch podívat zblízka, a o své postřehy se podělit. Nestálá pozornost, velký motorický neklid, vysoká impulzivita a nízká sebekontrola, špatná krátkodobá paměť, problémy s organizací věcí kolem sebe nebo potíže se zpracováváním emocí patří mezi hlavní projevy dětí s ADHD.

Ne každé dítě ovšem musí nutně vykazovat všechny tyto problémy. Poruch pozornosti existuje celá řada a ne všechny musí nutně doprovázet hyperaktivita. Děti s ADD působí, jako by žily v jiném světě. Bývají často zasněné, nereagují, když na ně někdo mluví, a mívají stejně jako děti hyperaktivní problém s udržením pozornosti a soustředěním. Určitě není potřeba dvakrát zdůrazňovat, že kombinace těchto dispozic jim dává do života pěkně naložený batoh starostí. Děti s poruchami pozornosti často zažívají pocit selhání, trpí nízkou sebedůvěrou, mohou mít problémy nejen ve škole, ale i se svými vrstevníky a pochopitelně i rodiči. Bez tolerance, velké dávky trpělivosti a podpory nejen ze strany své rodiny, ale i širokého okruhu odborníků se neobejdou.

Diagnóza ADHD nebo ADD, kterou stanovují ve spolupráci dětský lékař, klinický psycholog, psychiatr, případně neurolog se týká ovšem "jen" 6-8 % dětí. Zkušení odborníci jsou navíc s automatickým nálepkováním velmi opatrní - vágně stanovená a okolím dobře tolerovaná diagnóza může zakrývat podstatu úplně jiného problému, kterou může být například rozvod rodičů, jejich výchovný styl, šikana ze strany vrstevníků nebo jakákoli změna, s níž se dítě těžko srovnává (například narození sourozence).

Děti trsající v rytmu doby

Poradkyně v oblasti výchovy a vzdělávání dětí PhDr. Michaela Vítečková zdůrazňuje také nezanedbatelný sociologický aspekt, podle něhož charakter dnešních dětí odpovídá vývoji společnosti jako takové. "Předešlé generace dětí byly vypěstovány na poslušnosti vůči autoritě, aniž by přemýšlely, proč na nich prosazuje svou vůli. Jejich chování zkrátka odpovídalo dobovému společenskému klimatu, v němž se věci řešily nikoli otevřeně, ale pod pokličkou. Nikdo si nedovolil vyjadřovat se k čemukoli příliš nahlas, anebo byl záhy umlčen. Dnes se naopak najde řada dětí, které reflektují, zda je autoritami předkládaný náhled skutečně v pořádku, nebo o něm mají důvod pochybovat, mají větší smysl pro spravedlnost a vidí věci v širších souvislostech. Je to přirozené. Odmalička pracují s velkým množstvím informací, mají k dispozici moderní techniku, média, vidí, že jejich rodiče o věcech diskutují, nemusí mít na vše jednotný názor... Proto samy ne všechno odkývají a mohou působit jako drzejší a nevychovanější," vysvětluje Michaela Vítečková.

Co by řekla paní Láry Fáry?

Mezigenerační propast je ve vztahu mezi rodiči a dětmi naprosto přirozená. V rychle měnícím se světě se však podle některých odborníků ještě více prohlubuje a záleží jen na rodičích, jak se jim ji podaří přemostit. Berličky v podobě zděděných rodinných vzorců a z nich utvořené představy o výchově jsou přitom mnohdy úplně k ničemu. "Hodiny, které dokáže v kuse proskákat na gauči, by unavily snad i klokana. Neustále někde lítá a pud sebezáchovy je pro ni jedna velká neznámá," postěžovala si nedávno kamarádka Tereza na konto své pětileté čertice. "Ve chvíli, kdy je na tanečním kroužku nebo na plavání, je ve svém živlu. Jakmile se ocitne mezi čtyřmi stěnami, je zle. Zákazy i vyjednávání po dobrém se absolutně míjí účinkem. Když naposledy skončila její akrobacie mezi chlebíčky připravenými pro návštěvu, omluvila se, pošeptala si, že jsem jí to přece říkala, a za chvíli zase jela dál. To jsem jako matka úplně neschopná? Pročetla jsem si několik výchovných příruček, jejichž rady možná na některé děti fungují, ale na mou dceru ne."

Pochybnosti a nejistota rodičů v jejich úloze není podle Michaely Vítečkové v dnešní době ničím neobvyklým. Důležitější než hon za hledáním spolehlivého rodičovského manuálu je v práci s živějším dítětem především naladění se na jeho vlnu a zjištění, co od nás jako od rodiče vlastně potřebuje. "Okolí na dítě často jen štěká povely typu 'nedělej to, nesahej na to, nemluv pořád, neskákej...,' čímž se ale ubíjí hlavní téma dítěte - proč vlastně musí pořád běhat, mluvit, skákat... Když člověk přistoupí na to, že jeho nevycválanost může být svým způsobem projevem kreativity a potřeby vyjádřit se, dá se s ní skvěle pracovat." K usměrnění dětského běsnění využívá Michaela různé kreativní metody, včetně artefiletických technik, které pomáhají rozvíjet mnohostranný potenciál dítěte v oblasti komunikace, poznávání a citlivosti vůči sobě i svému okolí. "Ve své praxi se často setkávám s dětmi, u nichž mám při jejich příchodu pocit, že mi to tu každou chvíli zboří. Jakmile se ale rodiče vzdálí a začneme společně pracovat, dítě na kreativní přístupy, jako jsou příběhy nebo výtvarná tvorba, velmi dobře reaguje. Najednou zjišťuje, že má plnou pozornost a že vlastně ani není důvod, aby pobíhalo nebo se neustále nějak hlasově projevovalo. A to se mu v životě stává málokdy. Ve škole to není technicky možné, ale mnohdy mu pozornost chybí i doma, ať už proto, že má ještě další sourozence, nebo proto, že se neustále řeší, co je třeba udělat a stihnout," upozorňuje Michaela Vítečková.

Kdo je tu hyperaktivní?

Vybavte si své průměrné všední dopoledne v kanceláři. Ráno začnete s jednou činností, do toho se ozve telefon, blikne příchozí e-mail nebo vám na stole přistane další složka papírů, kterými je třeba se probrat. Jdete na to. Vzápětí se u vašeho stolu objeví kolegyně s akutním sdělením. Posloucháte, ale jen na půl ucha a očima dál hypnotizujete obrazovku a ťukáte do klávesnice, protože jste pohledem do pravého dolního rohu monitoru právě zjistila, že je poledne a vy jste ještě vůbec nic neudělala. Situace se bohužel nelepší ani po dalších čtyřech hodinách, kdy sedáte do auta, abyste před paní učitelkou ve školce nebyla zase za tu neschopnou matku, která si nikdy nedokáže vyzvednout své dítě včas. Ve stejném duchu plyne celý zbytek dne. Jen se poněkud mění kulisy. Jak přesvědčit dítě, že teď je ten pravý čas soustředit se na svačinu, když vy sama právě jíte za pochodu s telefonem přimáčknutým ramenem k uchu a v mezičase udílíte pokyny směrem k jídelnímu stolu?

Život dětí 21. století ukazuje v praxi, jak to Maria Montesorri myslela, když v roce 1946 v Londýně přednášela o tzv. absorpci a transformaci. "Dítě má ke svému prostředí úplně jiný vztah, než máme my. Dospělí mohou své prostředí obdivovat, mohou o něm přemýšlet a mohou si ho uchovávat v paměti. Dítě ho však absorbuje. Věci kolem sebe si pouze neprohlíží, neregistruje zrakem a pamětí. Vstřebává je, buduje z nich svou psychiku. Zvnitřňuje v sobě celý okolní svět tak, jak ho jeho oči vidí a jeho uši slyší. V dospělých nezpůsobují stejné vjemy žádné psychické změny, dítě je však jimi transformováno," napsala ve své knize Absorbující mysl. Kdyby se dožila elektronického věku, asi by byla sama překvapená, s jakou intenzitou působí na zkostnatělejší mysl dospělých, natož dětí.

Klídek a pohoda

"Neustálý šum, který nás dnes obklopuje, bývá pro děti hodně rušivý. Ztrácí se v něm zřetelné předěly mezi jednotlivými činnostmi, podle nichž by se mohly orientovat. Když je ale čas strávený s dítětem strukturovaný a dítě například ví, že teď je chvíle, kdy se mu můžete věnovat na 100 % a nesledujete jedním okem displej telefonu nebo to, co se děje na plotně, snáze přijme fakt, že později už vaši plnou pozornost mít nebude. S tím souvisí i fakt, že řada rodičů v takovém momentě volí strategii 'teď si hraj chvíli sám', neumožní dítěti nahlédnout na to, proč, a nepřizve je třeba i k nějaké práci. Přitom například už děti od 2-3 let mají touhu dělat věci jako dospělí. Svět, do kterého rostou, je logicky přitahuje a v určitém věku by se do něj zapojovaly velice rády. V pozdějším věku se pak tento zápal přirozeně ztrácí a dítě je zvyklé zalézt si do svého dětského světa a nestarat se o svět dospělých. A když se vrátíme k tomu srovnávání, to je možná zase plus minulých generací rodičů, které přirozeně vtahovaly děti do dospělé práce, a smysl jejich aktivit byl jasný," konstatuje Michaela Vítečková.

Fenomén: indigové děti

K reflexi specifičnosti velkého počtu dnešních dětí přispívají také badatelé a autoři, kteří mají blízko k ezoterické duchovní sféře. Od 70. let minulého století pro ně používají termín "indigové děti" vycházející z pozorování, že jejich aura je zbarvena do indigově modré, jež je podle aurické typologie spojována s barvou duchovní. Poprvé tento pojem zavedla a definovala americká psycholožka Nancy Ann Tapeová, která v průběhu své praxe vysledovala nárůst dětí nejen s takto zbarvenou aurou, ale i souborem shodných znaků jejich osobnosti. V 90. letech se o popularizaci tohoto tématu postarali manželé Jan Toberová a Lee Carroll, kteří o fenoménu indigových dětí vydali knihu The Indigo Children: The New Kids Have Arrived a v dnešní době existuje již poměrně obsáhlá literatura i nejrůznější uskupení tvořená rodiči, učiteli a terapeuty. Proč teorie indigových dětí vyvolala takový ohlas? Podle odborníků, kteří se jí zabývají, se indigovost v dnešní době týká až 95 % narozených dětí. Nabízejí tak možnou odpověď pro rostoucí počet rodičů, kteří si kladou otázku, proč je jejich dítě jiné a jak s jejich jinakostí naložit.

Proč neposlouchají?

"Tyto děti se odlišují tím, že mají více probuzené vědomí, které jim dává například schopnost velmi pravdivě zrcadlit své okolí, a na jakýkoli nesoulad reagují. Velmi dobře tak vnímají, když mezi jejich rodiči není něco v pořádku, když někdo lže nebo se přetvařuje. Nerespektují falešné autority, které jim vnucují nějaká pravidla a samy podle nich nežijí. Jsou to zkrátka takoví malí rytíři, kteří bojují za pravdu, ale samozřejmě svým způsobem, který odpovídá jejich věku - tedy například velkým zlobením, hyperaktivitou či jiným nekonformním jednáním. Okolí je proto často vnímá jako nesnesitelné. Ve školním věku jim bývají často diagnostikovány nejrůznější poruchy pozornosti a učení. Pozornost ovšem dokážou udržet, ovšem jen tehdy, když chtějí. Jít tedy na ně s příkazy a zákazy a metodami typu cukr a bič na ně absolutně neplatí," vysvětluje ezoterička Kateřina Chaloupková, která má s indigovostí široké osobní i profesionální zkušenosti.

Jiná doba, jiné děti

Popis situace, který teorie indigových dětí nabízí, se v mnohém překrývá s tím, čeho si všímají další odborníci. Je však zasazen do jiného rámce souvisejícího s evolučně-transformačním procesem, kterým dnešní svět prochází a který vyžaduje mimořádně silné osobnosti vyrovnávající jeho disharmonii. "Vykládat o indigových dětech někomu, kdo nevěří v reinkarnaci, je takřka nemožné," vysvětluje Kateřina Chaloupková. "Síla osobnosti indigových dětí totiž pramení z jejich duše, která na tomto světě pobývala již mnohokrát. Moudrost, kterou v sobě mají zakořeněnou, není nic jiného, než zkušenost, již si ze svých životů nesou." Argumentace na transcendentální úrovni vzbuzuje v mnohých odbornících skepsi. A tak má teorie indigových dětí i své odpůrce, kterým chybí seriózní vědecké studie a kteří varují, že je dokonce nebezpečné, aby rodiče vychovávali své děti jako něco výjimečného. "Na indigovosti ale v podstatě nic zvláštního není. Děti, které se s ní rodí, chtějí být naopak jako ostatní a fakt, že do svého prostředí nezapadají, je pro ně velmi frustrující. Mohou se u nich dostavovat například deprese a sebedestruktivní chování, upozorňuje Kateřina Chaloupková. "Od svých rodičů nepotřebují žádné zvláštní zacházení, jako spíše intuitivní a citlivé provázení životem. Samozřejmě, že je potřeba nastavovat určité mantinely a vychovávat důsledně, ale srdcem, nikoli rozumem, který často sklouzává do zmíněných příkazů a zákazů."

Text: Běla Gabrielová

Zdroj: Časopis Perfect Woman