Děti jako z hadích ocásků
Starší generace je přesvědčena, že na vině je nedostatečná výchova, lékaři a psychologové hovoří o onemocnění s diagnózou ADHD.
Chvilku neposedí, dělají několik věcí najednou a žádnou pořádně, jejich energie se zdá být nevyčerpatelná, některé dokonce pořádně nespí. Ve školce či škole dovádějí své pedagogy k šílenství tím, že nejsou schopny přizpůsobit se společnému programu a vytvářejí si svůj vlastní. Jejich rodiče si zoufají a často trpí pocitem, že ve výchově selhávají. Takové jsou děti s diagnózou ADHD.
Jak poznáme, zda máme doma malého neposedu, který je přirozeně živý, nebo zda je naše dítě postiženo diagnózou zvanou ADHD (Attention Deficit Hyperaktivity Disorder)? "Hyperaktivita jako specifická vývojová porucha je charakteristická tím, že se projevuje ve více sociálních prostředích (v rodině, školce či škole, v kroužcích, během volné hry s dětmi) a je možné ji diagnostikovat nejdříve mezi 3.-4. rokem života dítěte. Proto nejčastěji dochází ke zviditelnění obtíží při nástupu dítěte do školky," vysvětluje Mgr. Terezie Pemová z občanského sdružení Hyperaktivita. Syndrom ADHD se u dětí projevuje neklidem, zhoršenou koncentrací, impulzivním chováním a emocionální nevyrovnaností. Pokud tyto příznaky u svého dítěte pozorujete, radí Terezie Pemová nejprve se poptat, zda se takto dítě chová i ve školce, nebo když ho hlídá někdo další z širší rodiny, například babičky. "Jestliže se zmíněné chování projevuje i jinde než jen doma, klasickým postupem by měla být konzultace s ošetřujícím pediatrem, který může doporučit další medicínská vyšetření a péči (psychologickou, neurologickou, psychiatrickou, případně fyzioterapeutickou). Nebo se můžete sama (případně na doporučení školky nebo školy) obrátit na jakoukoli pedagogicko-psychologickou poradnu, která dítě vyšetří a doporučí výchovně-vzdělávací program," doplňuje Terezie Pemová.
Krotitelé blech
Lékaři, poradny, odborná literatura - to všechno pomáhá rodičům se s hyperaktivitou jejich dětí vyrovnat a získat potřebné informace a podporu. I přesto je ale výchova dítěte s ADHD pro rodiče obrovskou zkouškou trpělivosti, vnitřní síly a lásky, zvlášť když se spojí ještě s dalšími vývojovými poruchami. To, že si rodiče hyperaktivních dětí zaslouží velké uznání, dokládá i příběh maminky Evy (37): "Když byly Markovi 4 roky, potvrdila nám pediatrička syndrom ADHD. Nelíbily se mi enormní výkyvy v jeho chování. Jeden den to bylo zlaté dítě, které si dokázalo malovat, vydrželo u čtení pohádky, pomáhalo mi při vaření... Druhý den se proměnil v pytel blech. Běhal po celém bytě a nemohla jsem ho minutku nechat o samotě. Ostříhané závěsy, pes natřený barvou na vlasy, oškubané kytky... to asi mluví za vše. Občas se dostavila nekontrolovaná agrese, a to nejen vůči mně a manželovi, ale také například vůči dětem na hřišti. Ve dnech, kdy doslova překypoval energií, měl problémy se spaním. Po maratonech bez spánku, v nichž jsme se s manželem střídali, jsme chodili s krhavýma očima a modlili se, ať konečně usne. Hodně nám pomohla psycholožka, která nám představila nejrůznější metody zklidňování, canisterapií počínaje a muzikoterapií konče. Poradila nám také, ať Marka hodně zapřáhneme. A tak dnes chodí na florbal, do vodáka, karate a do stájí. Do koní se absolutně zamiloval a fyzická práce ve stájích a jízda na koni jsou perfektním ventilem pro přebytečnou energii. Když se dostaví agrese, máme osvědčenou metodu pevného objetí Jiřiny Prekopové. Po pěti letech se nám podařilo najít kombinaci činností, které na Marka fungují a díky nimž můžeme být opravdu milujícími rodiči a ne vězeňskými bachaři."
Přístup Evy a jejího manžela k výchově hyperaktivního Marka chválí i Terezie Pemová: "Výchova hyperaktivních dětí se příliš neliší od přístupu nebo výchovy nehyperaktivních dětí. Obecně se doporučuje poskytovat dětem pevné a bezpečné hranice a dostatek společně stráveného času, důslednost a předvídatelnost rodičovského chování, posilování silných stránek dítěte. Určitě je dobré dítě vydatně motivovat. Rozhodně netrestat, protože tresty na tyto děti stejně neplatí. Obecně můžu rodičům dětí s ADHD doporučit hodně smyslu pro humor a aby si neustále připomínali, že mít dítě je dar a že láska je vzácná věc, která musí být za všech okolností nepodmíněná."
Postrach jménem škola
Velkou zkouškou pro děti s ADHD a jejich rodiče je nástup potomka do školky nebo školy. "Díky fungující babičce jsme školku neřešili," svěřuje se Eva. "Kolektiv vrstevníků nahrazovaly Markovy nejrůznější kroužky. O to víc jsme se báli, jak si poradí v první třídě, kde je přece jen potřeba podřídit se pevnému režimu, který není možné upravovat podle potřeby jednoho dítěte." Dá se na nástup do školky nebo školy u dítěte s ADHD vůbec nějak připravit?
"Přípravu na začátek docházky do školky nebo školy bohužel nelze zaměňovat. Věkový rozdíl tří let, který je mezi tím, kdy jde dítě poprvé do školky a kdy jde poprvé do školy, je z vývojového hlediska naprosto nesouměřitelný. Na školku lze dítě připravovat jen velmi omezeně, a to především formou návštěv zařízení pro předškolní děti, kde je dítě nejprve s rodičem nebo jinou blízkou osobou a postupně zde alespoň na část programu zůstává samo. Zatímco příprava na nástup do školy již musí vycházet z nácviku konkrétnějších dovedností, což záleží na individuálních předpokladech každého dítěte (logopedie, grafomotorika, senzomotorická percepce atp.). Domnívám se však, že nejdůležitějším momentem před nástupem dítěte do školy je prezentace školní docházky ze strany rodičů. Pokud budou dítěti školu představovat jako skvělé a báječné dobrodružství, jako něco, na co se může těšit a na co sami rodiče velmi rádi vzpomínají, pak půjde dítě do školy bez předsudků, s radostí a zvědavostí. Přičemž zvědavost a zvídavost jsou základním předpokladem učení," vysvětluje Mgr. Terezie Pemová.
"Marek se do školy těšil, ale jeho nadšení po pár dnech rychle vyprchalo. Chodil domů vzteklý a bez nálady. Netrvalo dlouho a škola se mně a manželovi stala druhým domovem. Byli jsme neustále na koberečku u paní učitelky, kde jsme poslouchali, v čem všem Marek za ostatními zaostává. Marně jsme vysvětlovali, že naše dítě se holt narodilo jako sběratel všech dys-, které si dokážete představit, a že potřebuje jiné hodnocení, více trpělivosti a motivace. Chápali jsme, že mezi dvaceti dalšími dětmi to není snadné. Byli jsme připraveni spolupracovat a vzdělávání našeho syna jakkoli podpořit. Očekávali jsme však i otevřenost a ochotu spolupráce z druhé strany, která se však bohužel nedostavila. A tak pokračoval obvyklý kolotoč špatných známek, domácí nepohody nad učením a další pohovory ve škole, po nichž jsme si vždy připadali jako absolutně neschopní rodiče, jejichž dítě roste jako dříví v lese."
Systém vs. jednotlivci
.
Text: Sára Kleinová
Zdroj: Časopis Perfect Woman