Hodíme se k sobě, miláčku?

To je otázka, na kterou hledají odpovědi snad všichni lidé. Co je ta kouzelná kombinace, která způsobuje, že se k sobě dva lidé hodí a že spolu dokážou být šťastní desítky let, nebo snad i celý život? Co způsobuje kompatibilitu, po které všichni toužíme? Je to snad láska, společné zájmy nebo podobný pohled na svět?

V minulosti existovaly na Zemi různé kultury a každá z nich měla mírně odlišné pohledy na vztah i jejich odlišné pojetí. Ne vždy bylo možné si partnera svobodně vybrat a ne vždy byl výběr partnera založen na lásce. Pojďme se podívat na způsoby a pojetí vztahové "politiky" v různých dobách a na různých místech.

Když o nic nejde, měj ráda, koho chceš

Obecně se dá říci, že jak v minulosti, tak i v přítomnosti platí, že čím byl či je člověk společensky výše, tím omezenější možnosti svobodného výběru měl nebo má. Bylo nutné respektovat určitá pravidla, nebo dokonce politické strategie. Vidíme to i dnes, obzvláště v monarchiích u panovnických rodů. Takový člověk byl už odmala vychováván zcela jinak než "obyčejný člověk". Samozřejmě čím méně majetku v rodině bylo, čím nižší byla sociální třída, tím méně záleželo na tom, koho si kdo bere.

V minulosti nebývalo ani nic zvláštního či výjimečného, že ženy, tedy dcery, byly používány jako prostředek k tomu, aby si rodina polepšila. Dcery byly provdány za nejlukrativnějšího muže a nemohly s tím nic dělat. Rodina si tím zvýšila společenský status a dceři nezbylo nic jiného než přijmout svoji úlohu. Nutno dodat, že byly doby, kdy sama dcera byla za možnost polepšit si existenčně vlastně ráda.

V co věřili naši předci?

Byl to dnes všeobecně celkem neuznávaný fakt, že mladí lidé si neumí vybrat partnera vhodného pro život. Tento fakt byl založen na racionální myšlence, že mladý člověk podléhá emocím, projekcím a také velké naivitě. Proto dětem vybírali manžela rodiče, nebo mohli do výběru manžela alespoň mluvit. Existovaly také různé zvyky, které se musely dodržet a které přetrvávají dodnes. Například v Turecku musí stále mladík požádat o ruku nevěsty její rodiče a nesmí přijít sám. Musí přijít se svojí rodinou. Otec nevěsty potom rozhodne, zda ženichovi dceru dá nebo ne. Ani to ale nezaručí, že manželé jsou k sobě kompatibilní.

Jaký je trend současnosti?

Dlouhodobá první manželství zpravidla bývají s nekompatibilními partnery. Také manželství uzavíraná v mládí se enormně rozpadají, i když jsou samozřejmě i manželství, která jsou šťastná na "první pokus". Možná se teď nabízí zajímavá otázka, kterou lze ovšem těžko zodpovědět, a proto si ji ponechme pouze jako filozofické zamyšlení. Jak to tedy je? Mohu si vůbec vybrat manžela, se kterým k sobě budeme kompatibilní? Nebo by mi ho teoreticky mohl vybrat lépe někdo jiný? Technicky vzato by opravdu někdo jiný mohl mít větší odstup a mohl by vidět mnohem objektivněji vhodného partnera právě pro mě. Ale kdo ví. Nechme tento scénář pouze jako teorii, která funkční být může, ale také nemusí.

Intuice, nebo iluze?

Každý, kdo se kdy zamiloval, může potvrdit, že této lásce velmi věřil. Všichni věříme, že jsme potkali toho pravého, nebo tu pravou a že nám toto spojení napověděla intuice. Jak ale běží čas, začíná se ukazovat, že to možná spíše než intuice byly velké iluze, naivita a že se o kompatibilitu nemusí jednat. Manželství číslo jedna bývá obecně dost často nárazem do vlastní touhy popřít sama sebe za cenu společenského přijetí. První manžele si hledáme z mnoha zištných důvodů, aniž bychom si to uvědomovali. V prvním a často ještě i druhém manželství totiž hledáme někoho, kdo naplní naše očekávání od života. Někoho, kdo nám dá dítě, dům, dovolenou... Tato manželství bývají nevědomě velmi materiálně zaměřena. Proto, když se naplní materiální očekávání, manželství končí.

Karmická kompatibilita

Jak jsme již uvedli, velká část populace nevstupuje do prvního manželství z důvodu kompatibility. Zdá se celkem pravděpodobné, že to má své hlubší důvody. Může to být společnou karmou, kdy je v manželství třeba něco splnit, realizovat, zároveň pochopit a uvědomit si, možná dokončit a uzavřít. Možná je také třeba naučit se přijímat fakt, že rozpad je nutný a je i nutným prvkem psychického vývoje. Samozřejmě záleží na tom, jaký má daná duše cíl. Duše, která se chce posunout vnitřně hodně dopředu, musí čelit rozpadu. Zde platí heslo "je třeba o vše přijít, někdy bohužel i opakovaně, abychom to mohli znovu najít, tentokrát už v kvalitě lásky, v kvalitě srdce".

Zachránit lze jen to, co žije

Rozlišovací schopnost je základní esencí k tomu dosáhnout čistoty vztahu. Proto se ve vztazích učíme, že co je mrtvé, nelze zachraňovat. Lze v tom ale setrvat. V tom nám nemůže nikdo zabránit. Kdo chce, může i v nefunkčním manželství zůstat do konce života. Pokud je vztah ale mrtvý, ve většině případů začne jeden z partnerů strádat fyzicky nebo psychicky, a to tak silně, že pokud by ještě zůstal ve vztahu, ví, že by zřejmě zemřel. Mrtvé vztahy nelze transformovat a oživovat, zachránit lze pouze to, co ještě žije.

Proč nelze mrtvý vztah nekompatibilních partnerů transformovat?

Je to zcela prosté. Výše uvedené vztahy jsou vztahy nižších čaker a vyrůst směrem k vrchním čakrám nelze přes transformaci, ale pouze přes rozpad. Vztah, který nestojí na opravdu vědomé a zralé lásce, je předurčen ke konci. Vztah, kde je kompatibilita, přátelství a není zde žádný boj a skryté motivace, neumírá. V takovém vztahu roste láska, a proto už není nutné, aby se rozpadl. Je totiž prospěšný i duši, která se díky němu vnitřně posune výš. A přiznejme si, jen velmi málo lidí tento druh zralé lásky ve dvaceti, třiceti nebo čtyřiceti letech umí. Takový vztah přichází až s mnoha pády, zkušenostmi a schopností rozlišovat, co je co, bez dětských iluzí. Milovat se musíme naučit a to tím, že se zbavíme všech svých iluzí, se kterými nás přichází konfrontovat právě první, druhé a někdy i třetí dlouhodobé vztahy.

Lze někoho změnit?

Nikdo nemůže z nekompatibilního udělat kompatibilní. Nikoho nelze změnit proti jeho přirozenosti. Možná jen na chvíli, ale ani kdyby se třeba oba partneři na hlavu postavili, pokud se k sobě nehodí, vztah nebude fungovat. Co tedy způsobuje, že se k sobě partneři hodí nebo nehodí? Je to zejména vzájemnost. Protože cokoli z toho důležitého, ať už je to láska, vášeň, náklonnost, pochopení, spolupráce nebo přátelství je ve vztahu k ničemu, pokud to není vzájemné. Oboustranná vzájemnost tedy zaručuje, že vztah bude fungovat. Jinak řečeno, dokud chtějí oba a jsou ochotni být sami k sobě vzájemní, lze říci, že jde o kompatibilitu.

Vztahová inteligence a vzájemnost

Dosáhnout stavu vzájemnosti nemusí být snadné, protože vzájemnost, která nijak nekolísá, je možná pouze z pozice určité čistoty a schopnosti partnerů se vzájemně nemanipulovat, nekontrolovat a neovládat. Jestli tedy musí oba partneři něco ovládat, je to vzájemnost. To vše pak dodává určitou inteligenci vztahu samotnému a tato inteligence vztahu se stává jakousi řídící silou, která přesahuje oba jedince. A tady zdá se začíná ono slavné my, moment, kdy oboustranná vzájemnost přesahuje individualitu každého z partnerů, ale zároveň ji zachovává. Vzájemnost zaručuje, že každý zůstává sám sebou jako individualita, současně však, ale existuje zdravé "my". Se vzájemnou energií, kterou dokážou projevovat oba partneři, lze říci "ano, hodíme se k sobě, miláčku". Protože tam, kde je zdravá a zralá vzájemnost, není prostor pro hloupé a sobecké jednání vůči druhému partnerovi. Tím se otevírá prostor pro funkční prostředí ke spokojenému a trvalému vztahu.

Text: Simona Lawandovská

Zdroj. Časopis Rituals, cesta životem