Jak rozumět svým dětem a domluvit se s nimi

Jistě každá známe situaci, kdy nás naše díte jednoduše ignoruje. Nevnímá, nerozumí, anebo nechce rozumět? Kde se stala chyba a dá se s tím vůbec něco dělat?

Rodičovství je povolání a stejně jako v práci nás i v souvislosti s výchovou dětí mohou přepadat myšlenky, že se vštěpováním pravidel nejsme zrovna úspěšné. Otázkami, kde jsem udělala chybu, se můžeme trápit v naprosto běžných situacích, jako je nákup v super-marketu, psaní domácích úkolů nebo úklid dětských pokojů. "Někdy můj syn vypadá, že mě snad vůbec nevnímá. Má svůj svět, a když nechce, nic s ním nehne. Všechno jsem mu to už říkala. Několikrát mu to opakuji, a stejně neudělá, co říkám. Přijde mi, že je mu to jedno," svěřuje se maminka pětiletého Sama. Vypadá to u vás doma podobně? Co se s dětmi děje, že nás ne-vidí a neslyší?

Kde děláme chybu?

Pokud jste už vyzkoušela všechny výchovné postupy a rady, a žádná z nich na vaše dítě neplatí, není vůbec divu, jestli jste už pořádně otrávená. Anebo jste to vzdala, prostě s ním nic nenaděláte. Většina rodičů, unavených nebo zklamaných a smutných z toho, jak to s jejich malým pořád dokola nefunguje, si neuvědomuje, že dítě je na tom stejně. Pořádně otrávené. Anebo už to vzdalo. A bludný kruh je na světě. Když děti nevnímají, je to obvykle jenom důsledek našeho způsobu komunikace. Pojďme se nejprve podívat na chybu, kterou dělá nevědomky 99 % rodičů, kteří mají problém s tím, že je jejich dítě nevnímá a má "svůj svět".

Moc slov je na škodu

To chybou je, že jako rodiče moc mluvíme. V dobré víře všechno opakujeme několikrát a pořád dokola. Doufáme, že dítě konečně uslyší a pochopí, co se po něm chce. Jenže tak se rodiče denně vyčerpávají a na konci dne, vyždímaní jako citrón, si postesknou, že už nevědí, co s ním. A zítra je to všechno nanovo. Stejným způsobem, ale s čerstvou nadějí, že dneska se to třeba "zlomí" a konečně to zafunguje. Někdy jsou i lepší dny, kdy je s dítětem snadnější pořízení, ale celkově jsme jako mámy vyždímané a otrávené neustálým monologem, který nikam nevede. Dítě vás nevnímá, protože věc, kterou vám někdo omílá stále dokolečka, jednoduše přestanete vnímat. Ztratí svůj obsah a stane se z toho šumění slov. Navíc, pokud je dítě zabráno do nějaké činnosti, je to o to rychlejšíz toho šumění slov. Navíc, pokud je dítě zabráno do nějaké činnosti, je to o to rychlejšíz toho šumění slov. Navíc, pokud je dítě zabráno do nějaké činnosti, je to o to rychlejší.

Mluvme s dětmi, ne na děti

Mluvte s dětmi konkrétně a myslete na to, že vám možná nerozumí, protože to, co vám připadá jako naprosto jasné, dítěti tak připadat nemusí. Buďme ve vztahu k nim konkrétní, neříkejme - "udělej to", ale "prosím, zvedni tu utěrku". Mluvme s dětmi jeden na jednoho. Znamená to, že na dítě má reagovat vždy pouze jeden dospělý, a to ten, který s ním komunikaci začal. Když má například otec s dítětem nějaký spor, má ho také dovést do konce. Matka by se do toho ne-měla plést. Mohlo by se totiž stát pokud budou rodiče v přesile - že se dítě "zabýčí" a schválně pokyn dospělého neuposlechne. Hlavně by mělo jít o skutečnou komunikaci, to znamená naslouchání a mluvení obou stran. Někdy se nám totiž stává, že se promluva s dítětem zvrtne v monolog plný poučování a my mluvíme na dítě, ne s dítětem. V tu chvíli je jen otázkou času, kdy nás "vypne".

Naučme se mlčet

Pokud dítě mluví, naslouchejme mu a nechme ho domluvit. Mnohdy jsme jako rodiče roztržití, přetažení, dítě nenecháme domluvit, vpadneme mu do řeči, nenasloucháme mu. Jedině trpělivým nasloucháním roste mezi dítětem a rodiči vztah a důvěra. Někdy je třeba dítě k mluvení vyzvat nějakou otázkou, pokud to nefunguje a váš potomek mlčí, pracujte s jeho pocity.

Pomozte dětem pochopit, co cítí

Můžete říct: "Vidím, že se ti nechce mluvit. Asi jsi naštvaná. Můžu ti nějak pomoct?" A pak je lepší dát dítěti čas, aby samo vstřebalo svoje emoce a rozhodlo se, co dál. To je okamžik, kdy mlčení znamená zlato. Ale pozor! Nikdy nenechte vaše spory nebo mrzuté nálady jen tak "vyšumět". Je dobré se k nim v klidu vrátit, udobřit se a celou věc se smírem uzavřít. Už u malých dětí můžete rozvíjet práci s jejich vlastními pocity. I když ještě nedokážou vyjádřit svou frustra-ci z toho, že musí čekat, vy jim můžete pomoci tak,že označíte jejich emoce a nabídnete pochvalu, když prokážou trpělivost. Pokud váš předškolák musí čekat ve frontě, zkuste mu pomoci takto: "Vím, že je těžké tu jen tak stát a čekat, ale jde ti to skvěle. Jsi trpělivý a mám z toho velkou radost."

Sdělujte dítěti také svoje pocity

Tak ho učíte, aby i ono samo umělo pocity sdělovat. Mnohdy totiž rodiče na svou špatnou náladu a nervozitu dítě neupozorní, a to pak jejich podráždění nerozumí. Kdyby vědělo, že "maminku bolí hlava", mohlo by zareagovat s větší citlivostí. Mohlo by i nějakým konkrétním skutkem pomoci daný pocit překonat. I vy se určitě učíte zvládat svoje vlastní emoce a pomůže vám stejný postup, který aplikujete sama na sebe. Zamyslete se, když vám ob-as ujedou nervy, dokážete se dítěti omluvit? Pokud ne, jak to má umět vaše ratolest?!

Jednou a jasně

No, dobře možná dvakrát nebo třikrát, ale víckrát rozhodně ne! I když po dítěti něco chcete, můžete mluvit o sobě. "Pomůže mi, když uklidíš v pokojíčku. Já si uklizený pokojíček představuji tak, že na zemi nebudou poházené kostky a plyšáci budou na posteli. Rozumíš tomu, co máš teď udělat?" Když mluvíme v 1. osobě, dítě cítí, že se skutečně buduje vztah mezi ním a rodičem. Když danou věc neudělá dobře, můžeme ho pochválit a současně dál trvat na svém. "Vidím, že kostičky už jsou pěkně sesbírané. To mám radost. A pamatuješ si, co jsem ještě říkala o plyšácích?" Víc záleží na tom, aby dítě danou věc napravilo, dodělalo, a to kvůli sobě, kvůli rodiči i kvůli oběma. Takto má prostor posílit svoji pa-měť, naplní vaše očekávání a může mít pocit z dobře odvedené práce. Stejně dobře funguje "já" výrok i v emočně napjatých situacích. "Já se zlobím, mně se to nelíbí," je mnohem účinnější, než "Ty jsi zlobivý. Chováš se špatně."

Dítě chvalte za konkrétní skutky

Konkrétní věc, kterou dítě udělá, která se mu podaří, vždy pochvalte. Pozitivním komplimentem dáváte dítěti najevo, že je skvělé, úžasné, věc se mu podařila. Tak pěstujeme dětské sebevědomí. A čím dříve začneme, tím lepší bude mít naše dítě zdravé základy. Hodně pomáhá, když vaše dítě chápe, proč po něm něco chcete nebo proč něco nemá dělat. Nemusíte dávat svým dětem vždy podrobné vysvětlení, proč od nich očekáváte určité chování. Pokud ale chápou, že pro vaše pravidla existují jednoduché důvody, uvědomí si, že to není jen nějaký váš výmysl a s mnohem větší pravděpodobností vám vyhoví. Budou si věci, lidi a události dávat do souvislostí, a díky tomu se budou ve světě lépe orientovat a v podobných situacích se již zachovají správně.

Trocha viny neškodí

Pokud se vaše dítě cítí špatně, protože se neřídilo vašimi pravidly, nesnažte se ho hned omluvit a ulevit jeho svědomí. Pocit viny je nezbytnou součástí učení, jak správně určit to, co je špatné. Může to být velmi dobrá příležitost k výchově. Zkuste to třeba takto: "Vím, že se teď cítíš špatně. Všichni děláme chyby, ale snažíme se z nich naučit, jak máme jednat příště." Jedním z hlavních důvodů špatného chování u dětí je to, že se cítí frustrované a bezmocné. Když dáte dětem nástroje, které potřebují k tomu, aby některé věci řešily samostatně, budou se chovat lépe, protože budou lépe připraveni se o sebe postarat a nebudou na vás křičet nebo se za vás schovávat pokaždé, když se setkají s nějakou výzvou.Pamatujte, že nikdy nenaučíte své děti všechno přes noc. Nepochybně nastanou chvíle, kdy se zachovají špatně bez ohledu na to, jak moc jste se tomu snažila zabránit. Jsou to přece děti. Pokud se však na to opravdu zaměříte, dříve nebo možná o něco později se vám to v dobrém vrátí.