Když se ze zvyku stane

10.04.2021

Asi každý člověk má své opakující se návyky, rituály a zvyky, které mu napomáhají utvářet vnitřní stav, který je vnímán jako radostný, uvolňující a relaxační. Asi každý člověk má své návyky, které mohou tělo ovlivňovat ve směru opačném, tedy způsobovat sebeničení až sebezkázu.

Dokonalá postava

Fenoménem současné doby je snaha o dokonalost. Ne že by tomu v jiných dobách bylo jinak. Ženy, ale i muži se snažili často všemi možnými prostředky dosáhnout vzhledu, který by pro jejich vnímání sebe sama byl optimální. Od dřívějších snah dosáhnout antické dokonalosti se však dnešní doba do značné míry liší tím, že do lidských snah vstoupily technologie, které upraví kohokoli způsobem, který je reálně téměř nereálný. Tento prakticky nedostižitelný vzor je pak prezentován jako možnost, které lze při troše snahy, například používáním určitého typu krémů, vitaminů a podobně, dosáhnout také. Je tedy potřeba více než kdy jindy zapojit zdravý selský rozum a ke svému tělu nalézt láskyplný vztah, který umožňuje tělu rozvíjet se a zušlechťovat v rámci jeho možností.

Málo pohybu

"Začnu cvičit někdy brzy na jaře, abych měla do léta figuru!" S tímto sloganem vzniká zkušenost a zároveň frustraces z toho, že to na jaře tak nějak nikdy nevyjde a najednou je léto, na podzim se v plavkách nepromenujeme a zima je únavná sama o sobě natolik, že s cvičením počkáme raději zase do příštího jara. Touha po cvičení a formování postavy a neschopnost se odhodlat, začít a pravidelně cvičit je způsobena mnoha faktory, přičemž jeden ze základních je nerovnováha mužského a ženského principu. Pokud jsme příliš dominující, máme tendenci ovládat druhé či jsme prostě jen na všechno sami, pak nám chybí ke cvičení energie, kterou jsme použili do expanze, výkonu a velení. Pokud chceme integrovat do svého života pravidelné cvičení, to znamená formování sebe sama místo permanentního formování druhých, potřebujeme si toto nejprve uvědomit a poté začít s reálnými změnami, které ve výsledku přinesou rovnováhu mezi aktivitou a pasivitou, a to i v rámci mezilidských vztahů.

Příliš pohybu

Předchozímu typu, tedy člověku, který se ke cvičení nedostane nikdy, musí lézt na nervy člověk, který cvičí téměř neustále. Brzy ráno si jde zaběhat, při cestě do práce si skočí do bazénu, aby o polední pauze již brázdil cyklistickou stezku na bruslích, přičemž si již promítá svoji sestavu v posilovně, kam zaskočí cestou z práce. Večer před ulehnutím se dobře protáhne a dá již jen krátkou jogínskou sestavu "pozdrav měsíci". Tento typ člověka nezná pojem odpočinek, nicnedělání, dolce far niente. Pokud jede na dovolenou, je téměř jisté, že to bude dovolená aktivní, tedy na kole, na horských túrách, kdekoli, kde bude mít možnost podávat fyzický výkon. Je samozřejmě složité určit, co je v tomto směru málo a co již moc. Pokud se budeme zabývat přílišnem, je téměř jisté, že člověk závislý na fyzickém výkonu se podvědomě snaží vyhýbat konfrontaci se skutečnostmi svého života, které by měl řešit především. Silně zaměřovaná pozornost na fyzické tělo a jeho výkon může být kontraproduktivní a zjevně úniková snaha oddálit se od řešení problémů a doufání v to, že se vyřeší samy od sebe, zatímco on raději poběží vstříc novým obzorům na běžícím páse v obývacím pokoji.

Zdravá soutěživost versus rivalita

Soutěživost by se měla pojit se slovem radost, hravost, a to zejména ve sportovních aktivitách. Pokud bičujeme své tělo k nadměrným výkonům jen proto, abychom druhým ukázali svoji převahu, moc, sílu a schopnosti, zcela pochopitelně se vytrácí vnitřní pocit uvolněnosti a užití si aktivity s radostí. Extrémem pak je stav, kdy, pokud víme, že nemůžeme vyhrát, nás aktivita přestává zajímat a nastupuje podobná otrávenost jako u malých, trucovitých dětí. Sportovní aktivity prováděné ať již za účelem formování postavy, zdravotních doporučení, uvolnění od stresu každodennosti či mnoha dalších motivací, by měly především přinášet radost a s radostí být prováděny. Tím oživujeme golema a dostáváme děj do opravdového pohybu. Pokud budeme neúsměvně, nespokojeně, každodenně fyzicky dřít své tělo, s největší pravděpodobností z něj nevyformujeme zázrak. Ten se stane v okamžiku, kdy s lehkostí a vnitřním stavem štěstí dopřejeme svému tělu uvolnění v pohybu, kterého je tak akorát.

Text: Anna Jančíková