LORETO - SLÁVOU OVĚNČENÝ PAHOREK

Spouštíme se ze severu na jih, vlevo pod námi se líně převaluje moře, do něhož na obzoru vtéká kašírované nebe. Vpravo se tyčí pahorek, nad nímž prolétávají v akrobatických formacích letadla, která malují na oblohu stuhy v barvách italské trikolóry. Než se dostaneme na vrchol kopce, na němž se usadilo kamenné hnízdo s majestátní bazilikou, rozhoří se všude ohně, jakoby chtěl někdo navigovat k přistání burácející letouny. Ve skutečnosti však jde o symbolická přistávací světla pro nebeskou letku. Doslova. Jsou určena andělům.   

Od roku 1920 je loretánská Černá Madona z rozhodnutí papeže Benedikta XV. patronkou pilotů. Loreto, druhé nejnavštěvovanější poutní místo v Itálii, jedno z nejdůležitějších a nejnavštěvovanějších mariánských svatyní v katolickém světě, se stává jednou ročně cílem mnoha letců z celého světa. Doputovat sem zrovna v tento den je zcela odlišný zážitek než o jiných slavnostech, které jsem tady měla možnost zažít. Mystická atmosféra a pocit, že jsem se najednou ocitla v jakési pohádkové zóně, jsou však stejně intenzivní. Proč ale zrovna piloti?

Okřídlené přesuny bez letadel

Jedním z posledních, kdo viděl Mariino rodiště v Nazaretu na jeho původním místě, byl František z Assisi, který v r. 1219 podnikl pouť do Palestiny. Ve středověkých kronikách se píše: "Tady padl na kolena a začal hojnými slzami smáčet svatou půdu, na které zanechaly své šlépěje Marie a Ježíš". V r. 1221 prorokoval přenesení Svaté chýše na Jadranské pobřeží z kláštera v Sirolo, který založil nedaleko Loreta.

V roce 1291 podle legendy vzlétla Svatá chýše na křídlech andělů a byla přenesena do dnešního Chorvatska. Tam došlo k zázračné události, nikoli nepodobné těm, které se často odehrávají na mocných silových místech mariánské úcty a zjevení Panny Marie. Svatá Panna se v noci objevila nevyléčitelně nemocnému biskupovi z Trsatu, který ji přivolal modlitbami. Uzdravila jej a také mu dala pokyny ohledně prověření pravosti Svaté chýše. Učení muži se vydali do Svaté země, aby vyhledali místo, kde předtím stál domek, v němž kdysi žila svatá rodina a došlo v něm také ke zvěstování a posléze ke vtělení Páně. Rozměry domu v Dalmácii přesně odpovídaly základům, které ve Svaté zemi našli. Tím byly rozptýleny pochybnosti o pravosti Mariina domu.

V roce 1294 byla Santa Casa za pomoci "andělské logistiky" opět přemístěna, tentokrát však na západní pobřeží Jadranu. A pak ještě jednou o pár kilometrů dál, než konečně v roce 1296 "přistála" na loretánském pahorku.

Honosná bazilika postavená nad Svatým domečkem v r. 1461 za papeže Pia II., skrývá 23 kaplí. Nástěnnou malbu s pádem letícího Ikara i Armstrongův let na měsíc můžete zhlédnout v Americké kapli. Dokonce tady nechybí ani fenka Laika, první pozemský tvor, který byl poslán do vesmíru. Nad Ikarem se vznáší k nebesům Santa Casa nesená anděly.

Záhadná Černá Madona

Ať již se do Itálie dostal Svatý domeček zásluhou bohaté rodiny příjmením Angelo či andělské letky anebo templářů (čemu by nasvědčovaly textilní rudé kříže nalezené ve zdivu), prochází jím den co den karavany poutníků, kteří obdivují a uctívají Černou Madonu. Nejprve to byla pouze ikona, později ji nahradila socha z jedlového dřeva. Když se v roce 1921 stala obětí požáru, byla znovu vytvořena z libanonského cedrového dřeva a vysvěcena.

Černé Madony, resp. spíš tajemné černé bohyně, se vynořily z hustých mlh dávnověku. V každém historickém období se jim dostávalo nesmírné úcty. Jejich svatyně, často skryté v jeskyních nebo v podzemí, se většinou nalézaly na významných silových místech, kde se kumulovaly mocné vibrace, způsobující zázraky anebo spontánní vyléčení. Nejstarší Černé Madony mají africké rysy, jsou obvykle menší a dnes již velice vzácné. Ty pozdější si uchovaly tmavou barvu, jejich podoba je však poplatná době vzniku. Proto má většina Černých Madon "bělošské" rysy. V mnoha případech jsou sošky vysoké 70 cm, široké 30 cm. Poměr 7 : 3 v sobě ukrývá posvátnou numerologii spojenou se stvořením světa.

U hledání nejstarších stop Černých Madon dospěli někteří vědci k názoru, že mohou souviset s pradávnou historií lidstva. Kořeny nás všech totiž sahají k tzv. mitochondriální Evě, která je společným předkem všech dnes žijících lidí. Dle jejích ostatků žila před 140 tis. lety na území dnešní Etiopie, Keně nebo Tanzanie, byla tedy s velkou pravděpodobností černá.

Alchymisté používaly název Černá Panna nikoli pro prvotní ženu, nýbrž pro prvotní hmotu, prima materii, a někdy také pro první fázi alchymistického procesu. Z černé hmoty postupně vznikala úplně jiná hmota, v určitém stadiu alchymistického procesu to bylo zlato. Stejně jako se z Panny Marie zrodil Ježíš, nepřemožitelné slunce, kterého symbolem je zlato.

Dle mínění některých mystiků představuje záhadná soška Černé Madony kód, který tajné společnosti od dávných dob používaly pro označení ztraceného klíče k prastarému zdroji síly.

Věnec slávy, věštebný bobkový list

Všechno se vším souvisí a všechny cesty vedou... Do Loreta, nebo spíš k Černé Madoně! Než se Santa Casa vznesla na loretánský pahorek, zakotvila na kratší dobu ve vavřínovém háji, který vlastnila paní Laureta. Proto se mu začalo říkat dům Laurety, z čeho časem vzniklo Loreto.

V latině znamená "laurea" vavřín. Ten byl přirazen slunečnímu bohu Apollonovi, který na místě, kde přemohl draka, založil Delfy, nejslavnější věštírnu všech dob. Těhotnou "ženu sluncem oděnou" z Janovy Apokalypsy, za kterou se považuje Panna Marie, ohrožoval rudý drak. Ve válce v nebi však byl poražen. Dle prastarého mýtu řádil lítý drak i poblíž Loreta, ale po přemístění Svaté chýše náhle zmizel. Dračími liniemi se označují energetické linie Země, silová místa se zvyknout nacházet na křížení těchto linií, proto je záhodno všímat si legend a pohádek o dracích.

Z vavřínu nosili císařové, básníci a vítězové věnce, byl však rovněž spalován jako halucinogenní droga u věštění. Například v Delfách, kde předtím běsnil drak a kde poté působili Pýthie a Sibyly. Asi 40 minut cesty od Loreta se tyčí do nebes překrásné Sibylinské pohoří. A také Monte Sibilla, 2333 vysoká Sibylina hora, pod níž měla svou jeskynní věštírnu starověká prorokyně Sibyla. Sibyl bylo několik, deset nebo dvanáct. Libyjská Sibyla, která žila v oáze Siwa v egyptské Západní poušti, byla černá. Její nádherné zpodobení najdete mezi deseti Sibylami na mramorovém plášti Svaté chýše (která má pouze 3 zdi, neboť přiléhaly k jeskyni) anebo též v Sixtinské kapli, také však na úchvatné mozaikové dlažbě katedrály Nanebevzetí Panny Marie v italské Sieně. Právě tam má vysloveně černou pleť a působí spíš jako pohanská černá bohyně, předobraz Černých Madon. Libyjská Sibyla předpověděla "příchod dne, kdy bude odhaleno to, co je skryté". Stejně jako některá proroctví Sibyly Michaldy, což nebyl nikdo jiný než královna ze Sáby, měla i tato předpověď předvídat příchod Ježíše Krista. To je důvod, proč Sibyly coby věstice najdete tak často v křesťanských sakrálních prostorech.

Křest Bořivoje a sv. Ludmila na Jadranském pobřeží

Očekávali byste, že 1800 km od Prahy objevíte Slovanskou kapli, v níž na hlavním oltáři trůní Marie s Ježíškem po boku s Cyrilem a Metodějem? A na zdech, na klenbě a na vitrážích oken je zpodoben Jan Nepomucký, sv. Ludmila, český erb, křest knížete Bořivoje, Cyril překládající latinskou liturgii, Metoděj celebrující slovanskou mši? Na druhé straně, jeden trám a několik cihel ve Svaté chýši v pražské Loretě, jejíž autor se inspiroval přímo originálem a postavil předtím vídeňskou Loretu, pochází prý z italského Loreta...

Kdo a kdy?

Pokud byste se rozhodli vydat na pouť do Loreta, které se stalo předobrazem stovek Loret a loretánských kaplí po celém světě, vězte, že tudy před vámi kráčely četné historické a významné osobnosti. Díla některých z nich byla inspirována tímto magickým a mystickým místem. Patřila k nim například Isabella d'Este-Gonzaga, proslulá hraběnka z Mantovy (1494); Miguel de Cervantes (1569), autor jednoho z nejznámějších románu světa Důmyslný rytíř don Quijote de la Mancha; renesanční myslitel a humanista Michel de Montaigne (1581); astronom, filozof a fyzik Galileo Galilei (1618 a 1624); matematik, filozof a fyzik René Descartes (1624); švédská královna Kristina (1651); slavný milovník, spisovatel a diplomat Giacomo Casanova (1743); dramatik, autor komedií Carlo Goldoni (1759); Mozart a jeho otec Leopold (1770); Markýz De Sade (1776); jeden z největších evropských básníků lord Byron (1821) a mnoho dalších. Poklonit se Černé Madoně sem přišlo i několik svatých, třeba sv. Terezie z Lisieux nebo sv. Karel Boromejský (1579). Svou přítomností poctili loretánskou svatyni taktéž mnozí papežové. Do Loreta zavítal rovněž Juan de Austria, který vedl Svatou katolickou ligu proti Turkům v bitvě u Lepanta (1571). Říká se, že zvítězil právě díky zázračnému zásahu Černé Madony, které slíbil, že osvobodí z osmanského zajetí všechny křesťanské zajatce. A vskutku, tisíce křesťanských otroků sloužících předtím na tureckých galérách pak putovalo do Loreta vyjádřit svůj vděk Panně Marii. Nechali zde své okovy, z nichž byly nakonec zhotoveny brány některých kaplí i Svaté chýše.

Posvátné tetování namísto razítka

Na konci svatojakubské poutě si většina poutníků vyžádá potvrzující razítko. V Loretu se z mystických a zbožných důvodů zrodila docela odlišná tradice, posvátné tetování. Poutníci se jím pyšnili po celý život. Impuls k tetování na rukou a na předloktí se objevil před více než 500 lety jako připomínka stigmat svatého Františka. Několik staletí se na tetování specializovali jenom mniši, Frati Marcatori. Jednalo se jednoduché kresby, kupříkladu profil Černé Madony nebo Ježíška. Tetování bylo závěrečným aktem cesty smíření, znamením víry a věčnou památkou nejenom na vykonanou pouť, nýbrž rovněž na Černou Matku boží.

Se vzpomínkou navždy vtetovanou do naší duše a nabytí posvátnou energií opouštíme svátečně nasvícené Loreto. V kostele za námi zpívají neškolené hlasy slavnostní píseň opěvující Černou Madonu. Andělé vyměnili kulisy, temná noc převzala žezlo a bledá němá děva, panenská Luna, rozhodila své stříbrné vlasy na hladinu moře pod námi a posýpá jej hvězdným prachem...

Text: Judita Peschlová