Manuál vyděračky

Do role oběti útrap v partnerských vztazích jsou častěji pasovány ženy než muži. I silnější pohlaví se ovšem může dostat snadno do úzkých, zvláště pokud se nechá lapit notorickou citovou vyděračkou.
Vztah dvou citově vyrovnaných lidí stojí na dohodách a vzájemných kompromisech. Partnerství s ženou vyděračkou ale funguje na jednostranné manipulaci prostřednictvím pláče, vzdychání, proseb či vyhrožování. Zpočátku nad tím muž obvykle mávne rukou a pro klid v domácnosti udělá všechno, co žena vyžaduje. Jenže trapička svoje nároky většinou stupňuje a z partnera, který manipulaci neprohlédne včas, se pozvolna stává pejsek, jenž se od ní nehne na krok a poctivě plní veškeré její příkazy. Po určité ho takový vztah začne ubíjet, jenže sbalte si kufr a odejděte s čistým svědomím od někoho, kdo bez mrknutí oka prohlásí, že bez vás nemůže žít a že si raději něco udělá...

Slzavé údolí

Každá z nás někdy upustí slzičku, když nám je v komunikaci s partnerem něco líto. Jenže žena trapička si tak neventiluje své emoce, ale slzy používá jako prostředek k tomu, aby dosáhla svého. V slzavé údolí se promění třeba ve chvíli, kdy partner doma oznámí, že jde večer s kamarády na pivo. Vyděračka se zatváří jako hromádka neštěstí a mezi vzlykáním spustí: "To mi přece nemůžeš udělat, nechoď nikam, buď tady se mnou. Přece mě tu nenecháš samotnou. Nemám, komu bych se svěřila. Cítím se opuštěná." I kdyby muž odolal a do hospody odešel, bude mít náladu pod psa. Nejenomže ho bude trápit svědomí, že se partnerka kvůli němu rozbrečela, ale také si bude nejspíš říkat: "Co když mě fakt potřebovala:" Nakonec to zabalí už po prvním pivu. Doma ho ale nečeká radostné přivítání za to, že se vrátil brzy, ale poznámky jako "to jsem si od tebe nezasloužila, já bych pro tebe udělala první poslední, čekala jsem pomoc, tobě jsou přednější kamarádi", a další podobná obviňování, po kterých mu i jediné pivo pořádně zhořkne.

Od slz k výhrůžkám

Jakmile vyděračka zjistí, že není po jejím, bere do ruky silnější zbraně. Nejenomže začne vyhrožovat "jestli teď odejdeš, už se nevracej", ale leckdy může sáhnout i k demonstrativnějším metodám.
"Získal jsem velmi dobře placenou práci, jejíž součástí bylo pravidelné létání za pracovními povinnostmi do Států," vypráví padesátiletý Karel. "Když jsem letěl poprvé, moje bývalá žena, která si v našem vztahu vždycky prosazovala svou a chovala se jako hodně rozmazlené dítě, to těžce nesla. Její chování mi sice vadilo, ale měli jsme v té době dvanáctiletého syna, takže jsem nechtěl nic řešit. Moje chyba. Pobyt v Americe jsem zkrátil na minimum, denně jsem jí telefonoval, než jsem odjel, domluvil jsem s příbuznými, že ji budou chodit navštěvovat, aby nebyla sama. Po návratu mi tři dni v kuse vyčítala, jak jsem ji tady mohl nechat, že ji nemiluju, ona že by něco takového nikdy neudělala. Příští cestu do Ameriky jsem proto zařídil tak, aby mohli se synem letět se mnou. Myslel jsem si, že to bude fajn, ale hystericky vyváděla, ať už jsem šel kamkoli sám. Jednou se mi dokonce pověsila na nohu tak, že jsem ji za sebou vláčel za dveře bytu, kde jsme bydleli. Absolutně ji nezajímalo, že mi dělá ostudu a že mě kvůli tomu můžou i vyhodit z práce. Zpátky v Čechách byl chvilku klid. Pak přišla další cesta. Pár týdnů před odletem mi volali z její práce, že se složila a je v nemocnici. Doktor mi řekl, že to byl kolaps z emočního vypětí a že by měla být pár dní v klidu. Staral jsem se o ni na sto procent a pomalu se připravoval na další cestu. Jakmile zjistila, že se chystám odjet, prohlásila, že ji přece nemohu v jejím stavu opustit, že se jí chci zbavit a spoustu dalších nesmyslů. Došlo mi, že její kolaps byl hraný, i to, že mě opravdu potřebuje, jenže nikoli jako rovnocenného partnera, ale spíš jako opičku na gumě, která bude skákat tak, jak si ona bude přát. Ve finále, dva dni před odjezdem, se mi záhadně ztratil pas. Vyhodila ho. Měl jsem kvůli tomu velké problémy a to byla poslední kapka. Řekl jsem jí, že pokud si nepůjde promluvit s psychologem o tom, jak se ke mně chová, odejdu od ní. Ječela, dělala scény, tak jsem odešel a rozvedl se," uzavírá smutný příběh.

Dospělost nesouvisí s věkem

Možná si řeknete, jaká žena, navíc dospělá, je schopna hroutit se v pláči nebo vyhrožovat sebevraždou, když věci neběží podle toho, jak chce ona. "Ona sice dospělá je," říká psycholožka Majka Hájková: "ale jenom podle občanky. Jinak je to spíš malá rozmazlená holka, která se v dětství naučila vynucovat si vše pláčem. A protože jí rodiče nejspíš vždy vyhověli, očekává, že teď, v dospělosti, jí bude vycházet vstříc i partner. Ne každý muž ale takové chování ustojí. Zklamaná žena pak může v dalším vztahu vůči novému partnerovi přitvrdit třeba vyhrožováním sebevraždou."

Citové vydírání v chování se neobjeví jen tak, ale má základ v dětství, které nějakým nebylo způsobem normální. Ženu mohl poznamenat nehezký vztah rodičů, jejich rozvod, kdy si jeden kupoval lásku dítěte proti druhému dárky. Rovněž mohla být psychicky týraná tak, že se jí rodiče dostatečně nevěnovali, odkládali ji k příbuzným nebo jí dávali najevo, že je pro ně přítěží, anebo zneužívaná. Tohle všechno a spousta dalších aspektů vedlo k tomu, že jde do života se značně pošramoceným sebevědomím. Na svém partnerovi si pak dokazuje, že je dobrá, skvělá, obětavá. Jak? Zcela jednoduše. Tím, že všechny jeho kroky překroutí ve svůj prospěch a obviněními typu "jak mi to můžeš udělat, když já bych se pro tebe rozdala", snižuje všechno, co pro ni partner udělal. Nezřídka se stává, že ten o sobě začne pochybovat a přemýšlet, jestli opravdu nedělá něco špatně.

Strach ze samoty

Jak už bylo řečeno, žena trapička má nízké sebevědomí, bojí se, se když ztratí muže z dohledu, mohl by potkat jinou ženu a ji opustit. S tím souvisí i strach z toho, že zůstane sama. Pokud má s partnerem děti, bojí se rozpadu rodiny. V takové chvíli už citově nevydírá pouze partnera, ale i potomky. Trapička potřebuje dosáhnout svého. Jakmile se jí to nepodaří, obviňuje své okolí z toho, že ji nemá rádo. Je zklamaná, připadá si zrazená.

Jak z toho ven?

Možná si říkáte, že takové ženě je nejlepší sbalit kufry a odstěhovat ji na Aljašku, aby už nemohla dál škodit. Jenže nic není černobílé. Citová vyděračka je sice žena, která mentálně nedospěla, ale přesto na sobě může zapracovat. V první řadě by si měla uvědomit, že její chování není normální. Jelikož se dá předpokládat, že sama nebude chtít nic měnit, měl by zasáhnout partner a na její nevhodný přístup ji upozornit. Pokud žena uzná své chyby, nastal čas na jejich opravu. To ale nemusí být jednoduché, jelikož kořeny jejího chování se obvykle skrývají v dětství. Už proto by měla raději navštívit odborníka, s jehož pomocí dokáže své chybné návyky změnit.

Text: Sára Kleinová

Zdroj: Časopis Perfect Woman