Nemůžu od něj odejít
Některé vztahy zrají s léty jako víno, jiné připomínají spíš přezrálý burčák. Kdyby vám bylo dvacet, neváháte a sbalíte ranec. Udělat to ale ve vztahu, který společně táhnete už tolik let?
Ačkoli stovky knih a virtuálních stránek mluví proti, láska a vztahy nejsou záležitosti, které by se daly shrnout do nějakého univerzálního manuálu. Patří spíš mezi disciplíny, jako je astrologie nebo meteorologie. Záleží na dekanu, planetární konstelaci, golfském proudu, tlakové níži... Jak se vyvinou podmínky vztahu, je zkrátka občas ve hvězdách. A je úplně jedno, jestli je vám dvacet, nebo máte na krku čtyřicítku.
Vzduchoprázdno
"Před třemi lety nám zemřel syn," vypráví pětačtyřicetiletý Michal. "Bylo to, jako by odešla část z nás obou. Obrovská bolest, rána, která je otevřená dodnes. V prvních dvou letech jsme byli jako jedno tělo a jedna duše, prožívali jsme to spolu, plakali jsme jeden druhému na rameni a snažili se se ztrátou vyrovnat. Pak ale přišla změna. Manželka jako by chtěla prázdno po něm za každou cenu něčím zaplnit, začala být skoro hyperaktivní. Má asi tisíc různých kurzů, chodí na přednášky o duševním rozvoji, je neustále někde v luftu. Nejdřív jsem byl rád, že se zaměstnává a neutápí se v černých myšlenkách. Problém jsem začal cítit v tom, že v jejím nabitém harmonogramu přestalo být volné místo pro mne. Naplno jsem si to uvědomil na poslední společné dovolené. Nešikovně jsem došlápl na schodech a natrhl si achillovku. Operace na místě byla nevyhnutelná. Co vám budu povídat, svěřit se nějakému felčarovi na řeckém ostrově mi nebylo vůbec po chuti. Hůř jsem ale snášel to, že za mnou žena za celou dobu ani jednou nepřišla. Jak jsem se pak dozvěděl od přátel, kteří tam byli s námi, nenechala se vyrušit ze svého programu. Chodila na pláž, jezdila na výlety, absolutní nezájem... Nevyčítal jsem jí to. Snažil jsem se s ní o všem popovídat a zjistit, co se mezi námi vlastně stalo. Vždycky mě ale odbyla tím, že se nestalo vůbec nic a že mě přece má pořád ráda. Já o tom ale přesvědčený nejsem. Ačkoli mám ženu, cítím se úplně sám. Zvažoval jsem, že jí na chvíli zmizím z očí, najdu si milenku nebo že odejdu úplně. Nedokážu ale od ní odejít. Proč? Protože jí přes to všechno pořád miluju."
Proč nejde zařadit zpátečku?
Michalův příběh není ojedinělý a opakuje se v tisíci a jedné z obměn. Domácí násilí, alkoholismus jednoho z partnerů, gamblerství, dluhy, nevěra, sexuální přitažlivost na bodě mrazu, konflikty na denním pořádku... To všechno jsou pádné argumenty k zamyšlení nad rychlou zpátečkou. Jenže úniková cesta je málokdy úplně otevřená. V cestě stojí společný majetek, děti, závazky a v neposlední řadě i vzpomínky na lepší časy, které vás odrazí zpátky do ringu bez ohledu na to, jakou nakládačku zase dostanete.
Asi jsem srab
Naše jednání jsou utkaná z pavučiny minulosti, přítomnosti i budoucnosti. Přičemž právě minulost nás ovlivňuje ze zcela pochopitelných a přirozených důvodů nejvíce. Můžete z ní čerpat, ale můžete se jí nechat i svázat a nechat si zastínit rozhled nad tím, co prožíváte právě teď, a co očekáváte od své budoucnosti. A možná také jako sedmatřicetiletá Vanda doufáte, že to tak bude lepší. "S manželem jsme měli perfektní vztah do té doby, než se mu přestalo dařit v podnikání. Začala jsem při mateřské opět pracovat, abychom při splácení dluhů vyžili, a snažila jsem se ho nezatěžovat rutinními domácími záležitostmi. Výsledek? Manžel s hlavou plnou problémů se poslední rok po večerech nezmůže na nic jiného než na program na gauči s láhví piva a televizí. Připadám si, jako bychom spolu nežili deset, ale minimálně třicet let. Nic mu není po chuti. Je náladový, vzteklý. Podle něj neumím pořádně uvařit, doma je nepořádek, jsem líná a v poslední době podle něj i tlustá (brzy po porodu jsem se přitom bez problémů dostala na svou předtěhotenskou váhu). Mám být prý také vděčná, že dělá všechno pro to, aby zajistil naši rodinu. Přitom většinu domácích výdajů platím já a už si pomalu ani nepamatuji doby, kdy jsem si vyrazila do obchodů udělat radost. Měla jsem ho plné zuby, a tak jsem se sebrala a vyrazila na chalupu k rodičům. Byla jsem rozhodnutá, že to bude jednou provždy. Po pár dnech mě ale začal nahlodávat pocit, že to přece není zase tak zlé. Prostě jsem vyměkla a vrátila se domů. Po pár týdnech začalo vše nanovo... Umím si velmi dobře logicky zdůvodnit, proč v manželství nezůstávat, poslední krok ale udělat nedokážu. Asi jsem na to srab."
Sklopit hlavu, ohnout hřbet?
Špatná jistota je pro mnohé lepší než jakákoli nejistota. Strach je mocný faktor, který donutil sklopit hlavu, ohnout hřbet a přestat přemýšlet v alternativách nejednoho člověka. Extrémním vyústěním tohoto strachu je citová závislost, kdy jeden bez druhého neudělá v podstatě ani krok (ať už fyzicky nebo s myšlenkou na něj), aby o něj nepřišel. Na druhou stranu, řada lidí si v podobných situacích neuvědomuje, že i udržovat status quo představuje riziko. Člověk nikdy neví, jak dlouho bude schopen vleklou krizi ve vztahu zvládat a jak se věci vyvinou. Ve výsledku je tak nesnadná jakákoli cesta.
Jaké jsou možnosti? Nic není černobílé, ani vztahy ne. A vedle dvou hlavních možných tahů se obvykle najde alespoň jeden další. Proč nezačít nový vztah se stejným partnerem? Zkuste začít sdělovat své pocity, popisovat to, co se ve vás odehrává, co vám ubližuje, co potřebujete a o čem sníte. Najděte opět společnou řeč. Právě komunikace bývá nejčastějším kamenem úrazu podobných krizí. Člověk má přirozeně po letech pocit, že vše už bylo řečeno, anebo že už ani není třeba nic říkat partnerovi, který zná každou pihu vašeho těla a možná i největší tajemství, které jste nikdy v životě nikomu jinému neřekli. Někdy je situace taková, že partner dobrovolně a z lásky zatne zuby a našlapuje okolo druhého ohleduplně po špičkách. To, že se mezitím jeho emoční rezervoár mění v supící papiňák, mu ale uniká. Haste pak dva ohně najednou!
Znovu a jinak
Možností, jak resuscitovat starý vztah, je řada. Jsou tu manželské poradny, psychologové, skupinové terapie, rodinné konstelace..., které vám mohou pomoci motor vašeho společného života rozebrat a opravit. Přehodit výhybku ale můžete i vy sami. Třeba tak, že se víc než na to, co je za vámi, začnete soustředit na to, co máte před sebou. Například, že se seberete a vyrazíte na dovolenou místo s partou, s níž jezdíte po světě už dvacet let, pro změnu úplně sami. Hledejte příležitosti, kde můžete objevovat nové, společné obzory.
Láska nebo strach?
Nemůžete se odhodlat k rozchodu či rozvodu jen proto, že máte strach ze single budoucnosti? Mějte na paměti, že nechat věci, jak jsou, obvykle zavání průšvihem. Situace je špatná, může být samozřejmě lepší (jak pevně doufáte), ale i horší. Příběhy z domácností, kde to začalo křikem a skončilo pořádným monoklem nebo nalomeným žebrem, mluví za vše. Nechceme surovci upírat právo na pokání a sebenápravu, ale šance, že k ní dojde mávnutím proutku, je opravdu minimální. Nápovědu, jak si v takovém případě počít, hledejte ve svém srdci, v němž byste měla najít i záchvěv lásky k sobě samé a špetku pudu sebezáchovy. Spoléhejte na svou intuici, ale začněte myslet také pragmaticky. Co když bude opravdu nevyhnutelné začít znovu a sama? Začněte myslet na to, že možná skutečně budete potřebovat únikový východ a zadní vrátka.
Třetí varianta má také svá úskalí. Rozvod či rozchod není chirurgický řez a otevřené rány zůstávají na obou stranách. Jakmile se jednou provede, není možné se je snažit zároveň hojit, podléhat výčitkám, citovému vydírání a coby kdyby.
Text: Sára Kleinová
Zdroj: Časopis Perfect Woman