O velbloudu, lvu a dítěti

19.01.2022

Při přečtení názvu tohoto článku mnoho z nás ucítí, jak mu tento název připomíná něco z minulosti, z moudrých pohádek Orientu, Indie a Tartarie. Každý může ucítit, že má tento příběh zapsaný někde hluboko v sobě, ve svých kostech, ve své paměti a v DNA. Naše inkarnace nás nabádá k uvědomění, že potřebujeme projít všemi třemi stavy, které tato zvířata a dítě představují, a že jsou neustále v nás, i když jsme třeba už v poslední fázi této trojice.

Máme zde poslední dva měsíce roku, čas rozjímání a příchodu velkého spánku. Pojďme si udělat dobrý čaj, zavrtejme se do oblíbeného křesla a pojďme na výlet skrz prostor a časové osy, do našeho nitra.

Cesta velblouda

Když vstupujeme do našich prvních lidských inkarnací, je pro nás vše zcela nové, jsme velmi pudoví, zčásti vyděšení, začínáme poznávat svět a žít v něm podle zcela nových pravidel, než na které jsme byli zvyklí v našich inkarnacích zvířecích. Přinesli jsme si s sebou pud sebezáchovy, přežití a spoustu dalších instinktů, které budeme postupně transformovat do intuitivního chování a jednání bez podmínek. To je však ještě dlouhá cesta, každé zrání vyžaduje čas a každý, kdo má špetku odpovědnosti za svůj život, si uvědomuje, že ve hmotě nic neuspěchá. Zároveň má však disciplinovaně a každodenně pomocí svého žití rozvíjet a kultivovat sebe sama. U nás v Evropě bychom patrně vyměnili velblouda za ovci, abychom si lépe představili náplň a význam těchto inkarnací. Velbloud je přeci jenom lepší, už kvůli svým hrbům, ve kterých si schraňuje vodu na své dlouhé cestě. Než si energii vody vyladíme do citových a bezpodmínečných rovin, její nižší frekvence nás učí strachu, lítosti, zmaru, pocitům vlastnění a dalším negativním projevům, které si potřebujeme osvojit, protože bez poznání tmy si nevšimneme světla. Proto jsme vědomím, které si může uvědomovat a podle toho konat. Cesta velblouda je cestou lidí, kteří ještě nechtějí přijímat odpovědnost za svůj život, rádi ji přehazují na druhé, jsou vystrašení, zbabělí, lžou, shromažďují se do stád s pocitem, jak jsou stateční, že všechno zvládají. Zároveň se na této cestě učí houževnatosti, vlídnosti, jemnosti. Celá cesta vede ze strachu do lásky.

Cesta lva

Po pár inkarnacích (a většinou je to pár desítkách inkarnací) si začneme uvědomovat své já, svoji jedinečnost, originalitu, začneme ji považovat za výjimečnost a vyvolenost, předurčenost. Vidíme možnosti světa a máme pocit, že je zde vše pro nás a že nám svět leží u nohou. Začneme ho dobývat. Začneme se v něm prosazovat. Mnozí mu budou chtít vládnout. To je období, ze kterého povstávají lvi velkých firem, zdánliví hrdinové národů podnikající v různých odvětvích a možností světa včetně sportu. Zde se učíme chamtivosti, chtění, bezohlednosti, sobeckosti, zároveň však síle, odvaze, disciplíně, chrabrosti a mnohým dalším ctnostem. Zároveň je v nás již i cesta velblouda a ta se také projevuje a snoubí s cestou lva. Jsou aspekty uvědomování si duality a polarity ohně a vody, jinu a jangu. Lev nás učí ovšem také tomu, co bychom nazvali zdravé sobectví. Učí nás milovat sebe, učí nás znát svoji cenu a nechodit pod ní, učí nás seberealizaci. Každý, kdo chce vládnout světu, ať už individuálně, nebo se jedná o nějakou politickou či náboženskou partu nemocných, lačnících po moci, bude ve světě vytvářet takové životní podmínky, aby co nejvíce lidí udržel na pozicích velbloudů, vystrašeného stáda, které rádo a bezpáteřně umírá pro svého pána, hlavně že mají ve stádečku zdánlivě pohodlný klid na své útrpné cestě do smrti. Lev se tomuto přístupu brání, odmítá ho a je rebel, ač je zčásti díky tomu neustále v pokušení s tímto systémem bojovat či ho ovládnout s přesvědčením, že by to dělal lépe. Je to velké lákadlo moci a zároveň uvědomění, že to, co zde vytváří "vládci", potlačuje zákon evoluce. Po pár životech si i lev uvědomí, že dál to vlastně způsobem lva ani způsobem velblouda nepůjde, neb jsou to jen formy duality, která sice neexistuje, ale velmi dobře funguje. Začne vnímat dualitu jako kouli nabitou dvěma odlišnými náboji, začne spojovat protiklady a tím si začíná otevírat...

Cesta dítěte

Po dalších inkarnacích nás zkrátka přestane bavit být tu za trpitele a hrdiny a začneme niterně toužit po něčem přirozeném. Začneme se rozvzpomínat na něco, co máme hluboko v srdci, kterému se začneme otevírat už jen tím, že nám dochází fakt, že vnitřní dítě nemá nic společného s uplakánkem a vzteklounem, které jsme si předělávali v předchozích životech. Nejedná se o žádného jájínka, který dělá, jak všechny miluje a je úžasný. Spojováním protikladů nám dochází, že teprve přijetím odpovědnosti za svůj život se cesta skutečného vnitřního dítěte otevírá a my se učíme novým způsobům jednání a vyjadřování, novým pravidlům a zákonitostem, které pro nás začaly platit, na rozdíl od předešlých etap lvích velbloudů. Je to nové jen pro nás, protože jsme udělali pár dalších krůčků na své cestě a strom života pustil další větvičky a lístky. Kráčíme vpřed na své cestě zpátky do zdroje. Touhy už nás moc nenaplňují, zato záměry ano. Kráčíme s lehkostí, vyjadřujeme se upřímně a nadšeně poznáváme vesmír. Zároveň si uvědomujeme neustálou přítomnost velbloudích a lvích principů v sobě, jen je už tolik a tak často nepoužíváme. Začínáme vidět a vnímat citem. Cit nám ukazuje, kdo je v jaké části své cesty, kdo tam evolučně teprve došel a dělá první krůčky, a kdo trucovitě zůstává v kombinaci velblouda a lva a se strachem a pohodlností nechce překročit svojí komfortní zónu. Otevíráme se více a více intuici a naše jednání se pomocí ní více a více řídí. A tak všichni kráčíme na své cestě vesmírem, vzájemně se inspirujíce a doplňujíce. Směle dál a dál.

Text: Jan Rudčenko

Zdroj: Časopis Rituals, cesta životem