Pan Pravý pod nosem

Dobří chlapi došli? Ne, nesouhlasím. Jsou tady, jen my je nevidíme.

Vztahovou slepotou občas trpíme všichni. A co vy? Nepatříte náhodu také mezi ty, které mají klapky na očích a jsou na nejlepší cestě zařadit se dlouhé fronty věčně hledajících (a nikdy nenalézajících) osob? Toho pravého přitom máte přímo pod nosem, stejně jako čtyřiadvacetiletá recepční Kamila, ale věrna starému přísloví, že pod svícnem je největší tma, ho vytrvale přehlížíte.

Kamila svého Mr. Right přehlížela dlouhé dva roky. "Když se rozváděla moje sestra a potřebovala rychle pomoct prodat auto, zařídil to můj kolega Petr. Když mi vybouchlo hlídání psa a já potřebovala odjet na týdenní seminář do Krkonoš, pohlídal ho Petr. Rozbitá pračka, zavirovaný počítač, likvidace katastrofy u sousedů kvůli vyplavené koupelně, za vším hledej Petra," usmívá se Kamila. Pomocná ruka a bezpečný přístav s pevným ramenem, na kterém se dá tak fantasticky vyplakat. Jenže celé ty tři roky ho brala pouze jako prima kolegu a kamarádkám si stěžovala, že na pořádného chlapa ne a ne natrefit. "Problém byl v tom, že mě nikdy nenapadlo podívat se na něj jako na objekt svého zájmu. Zvykla jsem si a to, že je tady vždycky pro mě, aby mi pomohl, jsem začala brát tak nějak automaticky."

Vše se zlomilo až s Kamilinou zlomenou nohou. Balerínky jsou sice fajn botičky, ale na vylitém oleji v garážích chytily parádní smyk. Výsledkem byla komplikovaná zlomenina a transport do nemocnice. První, kdo stál u jejího lůžka, byl, jak jinak, Petr. S taškou džusů, jejím sbaleným županem i toaletní taštičkou. "Byla jsem ráda, že přišel, ale vůbec jsem nebyla překvapená. Až když mi večer po jeho odchodu řekla sestřička, že mám bezvadného přítele a že by brala taky takového, lekla jsem se. Poprvé mi došlo, že mi Petra může vzít nějaká taková sympatická sestřička. A začala jsem o Petrovi přemýšlet úplně jinak než jen o kamarádovi," usmívá se Kamila a na prsteníčku jí září zbrusu nový zásnubní prstýnek.

Nechtějte chlapa předělat

Kamile se nakonec rozbřesklo, ale co když máte pana Pravého doma, ve své ložnici a dokonce vás s ním spojuje i úřední list? Mohla byste si mnout ruce, ale vy ho přesto nevnímáte jako žádnou výhru...
"Každý chlap je právě takový, jakého ho chcete," tvrdí moje známá Dita. A po jisté životní zkušenosti i poněkud zlověstně dodává: "Chtěla byste toho svého někdy předělat? Nepřejte si to, nebo se vám to splní!"
Dita snad celý minulý rok strávila tím, že si neustále stěžovala na svého muže. Nepromarnila jedinou příležitost. Kdykoli jsme šly na oběd, zeširoka se rozprávěla o tom, jak manžel pořád pracuje a jak ji to štve. Její muž zastával zajímavý post v investiční bance a ona ho opravdu moc často nevídala. Odcházel v pondělí v půl osmé ráno a domů přišel, když už děti dávno spaly. To se opakovalo denně až do pátku, v podstatě celý rok. "Já vím, že si díky tomu žijeme dobře, ale o víkendu je tak vysátý, že z něj dostanu sotva zamumlání. Přála bych si, aby netrávil v práci tolik času. Skoro ho nevidím," lkala Dita nad moučníkem. Několikrát jsem se jí ptala, jestli by to skutečně chtěla. "Ano," řekla vždycky s plamenným přesvědčením. "Přála bych si, aby si dal pauzu, ubral si práci nebo něco."

Pár měsíců na to její manžel o práci přišel. Zpočátku byl silně depresivní, což se dá pochopit. Dle popisu mé kamarádky chodil po domě jako stín, pokládal hlavu na stůl a obecně jí lezl na nervy. "Proč proboha nedělá alespoň něco?" rozhazovala rukama po nějaké době.

Manžel se zanedlouho rozhodl pustit do zahradničení. Nakoupil si stoh knih, gigantické množství různého nářadí a sekačku. "Já se zblázním," trhala si vlasy Dita. "Je z něj nudný zahrádkář!" Časem se to vůbec nelepšilo. Místo aby byla šťastná, že se manžel zase vrátil k rodině, jeho nepřetržitá přítomnost a posedlost zahradou jí úspěšně brnkaly na nervy. "Dětem se to líbí," říkala, když jsem k ní jednou zašla a její muž zrovna balil s dětmi jahodníky do sítěk. "Pro ně to je skvělá zábava. Jsou s ním mnohem radši než se mnou." Řekla to tak smutně, že mi jí začalo být líto. "Copak jsi právě tohle nechtěla?" zeptala jsem se. Přikývla. "Jenže jsem nevěděla, že to bude vypadat takhle."

Chci zpátky své jistoty!

Mnohé z nás tráví čas přemýšlením o tom, jaké by to bylo, kdyby... Přitom si ale neuvědomujeme důsledky. Partner další mojí kamarádky právě objel na kole půl Evropy. Přípravami na svou spanilou jízdu strávil posledních šest měsíců. Pokaždé, když jsem ji potkala, vezla do opravny dvoukolák s díly na bicykl, nebo seděla za volantem, děti na zadním sedadle, šinuly se za prudce oddychujícím tatínkem šlapajícím do pedálů a měřily mu časy. "Nemůžu se dočkat, až ten svůj dostih bude mít za sebou," cedila mezi zuby. Jenže teď ho její drahý má za sebou a ona z něj od té doby šílí. "Když nemá nic, na co by mohl trénovat, je nesnesitelný," povzdychla si a začala na internetu vyhledávat závody, na které by mohla svého chotě přihlásit. "Jako zapálený cyklista je fajn, dokonce tu jeho zarputilost obdivuju," zpětně přiznává.

Proč tedy chtít partnera změnit? Proč si přejeme věci, které ve skutečnosti vůbec nechceme? Někdy si totiž neuvědomujeme, že představy jsou jedna věc a jejich zhmotnění druhá. Možná sníme o tom, že by bylo fajn, kdyby náš manžel dělal to nebo ono, ale když to skutečně dělat začne, neuvěřitelně nás tím rozčiluje. "Myslím si, že se mi můj muž jako alfa samec v obleku vlastně líbil. Věděla jsem, kde je moje místo," připouští dnes Dita. Od té doby, co ztratil práci, zmizely dřív jasně vymezené hranice v rodině, a ona se teď v tom všem ztrácí. "Pořád se musím sama sebe ptát, kdo je ten šílenec s rýčem posedlý zahradou. Chci zpátky muže, kterého jsem si před osmi lety vzala! " tvrdí Dita a aktivně rozhazuje sítě a manželovi hledá nové pracovní nabídky. "Hlavně pryč z montérek a zpátky do obleku!" zní dnes její motto.

Nikdo není dost dobrý

"Nám ženám se často vyčítá, že se nám nelze zavděčit. A někdy je to pravda," usmívá se partnerská terapeutka Mgr. Dana Králová. "Toho pravého skutečně mnohdy máme přímo před očima, jen ho nejsme ochotny vidět. A kolikrát prozřeme, až když o něj přijdeme," popisuje zkušenost z praxe. Ženám, které si u ní v poradně stěžují, že na toho pravého nemohou natrefit, radí, aby zkusily být shovívavější. "Nejde o to brát jakéhokoli partnera a smířit se s jakýmkoli chováním jen proto, abych někoho měla. Nejste ale věčně nespokojená a nemáte nároky, které běžný jedinec splnit nedokáže? Ptám se svých klientek. A někdy dospějeme k tomu, že když ze svých nároků sleví, najednou se objeví i láska."
Připomnělo mi to historku o obchodu, ve kterém si každá žena může koupit svého muže.
Má šest pater a kvalita pánů roste s každým patrem. Je v tom ale jeden háček: jakmile již žena vejde na vyšší patro, nemůže sejít níž, pouze odejít východem bez možnosti návratu.
A tak vchází první žena s vážným zájmem o koupi muže. V prvním patře vidí ceduli: "Tito muži mají práci." No, to je něco, můj bývalý ani práci neměl, pomyslí si žena, ale podívám se, co je výš. Ve druhém patře byl nápis: "Muži zde mají práci a mají rádi děti."
Pěkné, ale podíváme se, co je výš. Ve třetím patře byla cedulka: "Muži zde mají práci, mají rádi děti a jsou sexy." No, čím dál tím lépe, pomyslela si žena, ale výš to už musí být... Ve čtvrtém patře si přečetla: "Muži zde mají práci, mají rádi děti, jsou sexy a pomáhají v domácnosti." Bezvadné, ale zkusím ještě jedno patro. V pátém patře stálo: "Muži zde mají práci, mají rádi děti, jsou sexy, pomáhají v domácnosti a jsou perfektní milenci." No to je neuvěřitelné, přímo zázrak, pomyslela si žena, ale když to je tak skvělé tady, co musí být o patro výš?! A v šestém patře si velice překvapená žena přečetla: "V tomto patře již nejsou žádní muži. Patro bylo postaveno jako důkaz toho, že se ženám nedá vyhovět."