Syndrom vyhoření

26.11.2022

Cítíte se vyčerpaná, máte pocit, že se musíte nutit i do běžných činností, jako je čištění zubů nebo mytí? Přestala vás bavit práce, která pro vás dříve byla povoláním? I to jsou některé z příznaků syndromu vyhoření.

Syndrom vyhoření je psychosomatické onemocnění projevující se totálním vyčerpáním organismu, a to jak po stránce psychické, tak fyzické. Bývá popisován jako stav naprostého vyčerpání a přirovnáván k vyhoření - odtud pochází jeho označení termínem burn-out.

Projevy

Syndrom vyhoření se do našeho života promítá zásadním způsobem. Asi nejmarkantnějším problémem je nechuť do práce. Je vám jedno, co děláte a hlavně jak to děláte. Takto postižení lidé ztrácejí elán a motivaci, což často zdůvodňují tím, že jejich práce není dostatečně oceněná. Pravdou ale také je, že mají problém se na jakoukoli činnost soustředit. Zatímco v minulosti projevovali empatii, vstřícnost a chovali se přátelsky nejenom ke kolegům, ale také k obchodním partnerům, syndrom vyhoření je promění v emocionálně chladné jedince působící až nepřátelským dojmem. Potíže se jim nevyhýbají ani v osobním životě. Bývají hodně unavení, protože špatně spí, ztrácejí chuť k jídlu, začnou se u nich projevovat různé zdravotní potíže související s psychickým vypětím.

"Nejdřív jsem se začala cítit unavená," vzpomíná devětačtyřicetiletá Blanka, která pracovala jako zdravotní sestra. "Začala jsem mít pocit, že se motám v kruhu. V práci jedna noční za druhou, doma vaření, úklid, péče o rodinu. Byla jsem čím dál víc nervózní, napjatá, utrhovala jsem se na kolegy i pacienty, doma na manžela a děti. Večery jsem trávila se skleničkou vína, doufala jsem, že se tak alespoň trochu uvolním, ale spíš mi bylo hůř a hůř. Pak jsem začala mít problémy se spánkem a objevila se žaludeční neuróza. Později si na mě začali stěžovat nejenom pacienti, ale také kolegové. Stala se ze mě nesnášenlivá ženská. Přitom jsem věřila, že jsem dokonalá, a byla jsem přesvědčená o tom, že mi všichni ostatní ubližují. V jednu chvíli se toho na mě sesypalo tolik, že jsem se složila, což bylo vlastně dobře, protože mi lékaři celkem rychle stanovili diagnózu - syndrom vyhoření. Zato cesta k uzdravení nebyla tak rychlá ani jednoduchá. Docházela jsem k psychologům, musela jsem se naučit odpočívat, vypnout, hospodařit s časem, zapojit do domácích činností rodinu, abych si našla čas i na svoje koníčky, vlastně být tak trochu sobecká a myslet i na sebe. Horší to bylo s prací, dostala jsem doporučení, abych se k profesi zdravotní sestry už nevracela. Jenže jít dělat po vícenež dvaceti letech něco jiného není snadné. Nakonec jsem našla východisko ve svých dřívějších zálibách, kreslení a fotografování. Sice tak úplně nemaluji, ale dělám webovou grafiku a fotím. Netvrdím, že jde všechno hladce, ale se stresem z předcházejícího období se to nedá srovnat. Možná je to i proto, že jsem se naučila znát svoje limity a nedělat do opětovného vyhoření."

Kdo je ohrožen

Uvádí se, že syndrom vyhoření nejčastěji hrozí pracovníkům v tzv. pomáhajících profesích, tedy zdravotním sestrám, lékařům, pedagogům, sociálním pracovníkům apod. Jenže tento "kolaps" může postihnout i vedoucí pracovníky, manažery, obchodníky, zkrátka všechny, na které jsou v práci kladeny velké nároky, zodpovědnost a množství úkolů přesahuje i mimo rámec běžné pracovní doby. A pozor, syndrom vyhoření nezřídka postihuje také ženy, které pečují o postižené anebo nezvladatelné potomky. V této souvislosti je třeba zmínit i pojem sendvičová generace, což je generace lidí středního věku, kteří se starají nejenom o malé děti, ale i o přestárlé, leckdy nemohoucí, případně nemocné rodiče.

Možná si řeknete, že odmítnout další nálož práce v zaměstnání se v dnešní době nemusí vyplatit, a tak raději přikývnete a dál budete dělat přesčas. Mějte ovšem na paměti, že toto psychosomatické onemocnění nenastupuje hned, ale plíživě a čím déle jeho nástup trvá, tím hůře se pak postižení jedinci dávají dohromady. A nepomůžete ani dětem nebo rodičům, když budete svou frustraci ze stresující životní fáze dávat najevo, protože si neumíte říct o pomoc druhým.

Fáze vývoje

Syndrom vyhoření se vyvíjí postupně a hlavně dlouhodobě. Skládá se z několika fází. Začíná ohromným nadšením, kdy dotyčný překypuje energií a s elánem se pouští do práce, která ho naplňuje a přináší mu uspokojení. Nevadí mu trávit v práci dvanáct a více hodin, včetně víkendů. S klidem hodí volný čas, koníčky a vlastně i své nejbližší za hlavu. Po určité době přichází fáze stagnace. Postižený jedinec najednou zjišťuje, že vše není tak růžové, jak si původně myslel. Logicky následuje frustrace vycházející z pochybností nad smyslem činnosti. Jinými slovy, v práci se hádáte s nadřízenými, nedaří se vám komunikovat s klienty, začnete mít pocit, že je všechno zbytečné, marné. A dostavuje se apatie, v níž dotyčný pracuje pouze proto, že za to dostane výplatu. Splní svoje povinnosti, ale nic dalšího ho nezajímá. Vše končí vyhořením, jak citovým, tak fyzickým.

S léčbou začněte včas

Začít s léčbou není jednoduché - obzvlášť proto, že z počátku si nemocní nechtějí přiznat, že mají problém. Navíc si změny nejdřív všimne spíš okolí než vyhořelý člověk. Jakmile vás vaši nejbližší upozorní, že se s vámi něco děje, měla byste se nad tím zamyslet. Máte toho opravdu až nad hlavu? Nestíháte jedno pro druhé? Kdy jste si naposledy vyrazila do kina, na výlet, anebo jste se jen tak posadila, ponořila se do sebe a meditovala? Otázek by se jistě našla celá řada. Pokud ale převládají negativní odpovědi, pravděpodobně vám hrozí riziko syndromu vyhoření. Je důležité si uvědomit, že se s vámi něco děje. Víte o tom, že nejste Matka Tereza a že ani ta nespasila svět? Začněte proto některé ze svých úkolů delegovat na jiné, a to jak v rámci práce, tak v rámci rodiny. Promyslete si, jak byste chtěla v životě pokračovat dál, a to nejlépe v nějakém neutrálním prostředí. Vyrazte na krátkou dovolenou anebo třeba jenom na víkend, k vodě, do lesa, zkrátka kamkoli, kde to máte ráda. Nejenomže si vyčistíte hlavu a odpočinete si, ale snáz přijdete na řešení, jak naložit s budoucností. Prospěje vám rovněž pohyb. Nemusíte zdolávat rekordy, ale postačí i obyčejné procházky či vyjížďka na kole. Jestliže už ale cítíte neúnosný stres i tlak, nemáte chuť do života, připadáte si, že lítáte ode zdi ke zdi a trápí vás i další výše uvedené příznaky, je čas navštívit odborníka, protože se může jednat o již rozvinutý syndrom vyhoření. Psychoterapeut s vámi projde váš životní styl a pomůže vám eliminovat problematické situace a chování, které negativním způsobem ovlivňují váš stávající život. "Vy se musíte naučit příjímat sama sebe," podotýká k tomu psycholožka Majka Hájková. "Mít se ráda i se všemi svými nedostatky, umět říci ne, aniž byste si následně vyčítala, že jste nepomohla. Zlepšit vztahy v rodině, s kamarádkou, se všemi, kteří jsou vám blízcí a na něž nemáte čas. Je toho spousta, co se dá dělat, ale vždy záleží na konkrétním stavu daného člověka a jeho odhodlání něco pro zlepšení své situace udělat."

Text: Lucie Pilátová

Zdroj: Časopis Perfect Woman