Ta druhá

Ke každé počáteční fázi zamilovanosti patří dočasná slepota a klapky na očích. Vidíte jen svého partnera a čisté štěstí, které z vás tryská. Jenže pak přijde chvíle probuzení a vy zjistíte, že na váš vztah nejsou jen dva, ale ve skutečnosti tři.

Martin se od počátku našeho vztahu netajil tím, že byl přede mnou ženatý a že jeho tehdejší manželka byla zároveň jeho první velká láska. Nevím, jestli je to osud příliš hodných kluků, že k sobě jako magnet přitahují potvory, ale v Martinově případě to přesně tak zafungovalo. A tak, když na jeho "ex" praskly její nevěry, nedokázal se s tím smířit a zažádal o rozvod. Kdyby spolu měli děti, možná by se zachoval jinak. Z "hmotných pout" je naštěstí svazoval jen dům a společná hypotéka.

To všechno se stalo rok před tím, než jsme se seznámili my dva. Bylo to na svatbě mé kamarádky, která mě poprosila, jestli bych se ho nemohla ujmout, protože je tam single a s nikým se moc nezná. A tak jsem se ujala a podotýkám, že bez jakýchkoli vedlejších úmyslů. Pravda ale je, že jsem se s nikým tak nebavila. Uznejte, že chlapů, kteří jsou ochotni protančit střevíce i na ty nejinfantilnější skladby a galantně vás k ránu doprovodí domů, je pomálu. A po svatbě jsme je protančili ještě několikrát, než kamarádka diagnostikovala vážný stav zamilovanosti a jedním dechem mě varovala, že Martin dostal ve svém posledním vztahu pořádnou nakládačku, tak ať si nedělám velké naděje. Jenže raďte někomu, kdo si nechat poradit nechce.
Koneckonců mám hned několik kamarádů, kteří stejně rychle, jako se vzali, tak se také rozvedli a ještě se ani nedotkli bájné třicítky. Jako by to patřilo k dobrému bontonu. Vídají se, někteří spolu mají dokonce děti, nehádají se, nebabrají se v minulosti, dokážou dýchat společný vzduch, aniž by ostatním v jejich společnosti bylo dusno...

Na druhou stranu kdybych tvrdila, že jsem do vztahu díky tomu vpadla s absolutně ledovým klidem a bez předsudků, lhala bych sama sobě. Kolikrát jsem si ji představovala a upravovala jako tu papírovou pannu, na kterou můžete přišpendlit tisíce papírových šatů a doplňků. Jenže to je samozřejmě něco jiného než konfrontace tváří v tvář, která na sebe nenechala dlouho čekat. Stačilo začít žít s Martinem v jeho domě.Nevěděla jsem, že i když dům zůstal jeho, exmanželce zůstaly klíče. A tak si určitě dovedete představit ten skvělý okamžik, kdy jste, oděna do toho nejdokonalejšího hostitelského outfitu (vytahaného svetru a prastarými legínami s jasně zřetelnými konturami vašich kolen a žlutými gumovými rukavicemi vytaženými až k ramenům), přistižena při té nejbohulibější činnosti, jakou je drhnutí záchodové mísy. Zatímco naproti vám stojí bohyně s dokonale vyběleným chrupem, bezvadným make-upem a ještě dokonalejším outfitem, která pravděpodobně nezavadí okem o nic, co neprošlo Pařížskou. Napoprvé jsem nepodlehla předsudkům, vzpomněla na dobré vychování i na to, co s elegantní rukavicí, podala ruku a představila se. Překvapivě také ona si vzpomněla na dobré vychování, nicméně lehkým dotykem konečků prstů a přezíravým pohledem mi jasně dala najevo, kam podle jejího mínění patřím - do právě rozpracované záchodové mísy. Tím jakékoli snahy o vytěsnění všech předsudků a představ padly a zůstala jen otázka: "Proč má proboha ta ženská ještě tvoje klíče?"

Myslím, že v souvislosti s jejím jménem používám slovo "proč" hodně často. V úměrné frekvenci pak dostávám podivuhodné odpovědi jako "má ve sklepě spoustu věcí, které nemá kam dát, přišla si natrhat kytky, půjčit auto nebo nechat pohlídat psa, je osamělá..." Po těchto odpovědích obvykle následuje další "proč", které utne poznámka, že to moc pitvám a dramatizuju. Na poprvé si člověk řekne "jo, třeba opravdu nemá kam uložit věci, nebo třeba nevěděla, že tu bydlím..." Jenže první návštěvou to bohužel neskončilo. Kolikrát jsem chtěla otočit klíčem u hlavních dveří, zjistila jsem, že je otevřeno a uvnitř ona. Absolutně klidná a vyrovnaná, vaří si kafe, dívá se na televizi nebo se líčí v koupelně a vítá mě: "Jo, to si ty? Hlavně si mě, prosím, nevšímej, už jsem na odchodu." Po pár přepadovkách jsem to nevydržela a Martina přesvědčila, aby jeho "ex" nejdřív zavolala, než si zaskočí do svého externího bydliště, abych se podle toho mohla zařídit.
Dohoda překvapivě funguje. Přesto je mi ale fyzicky i psychicky nanic, když se blížím domů. Čekám, že na mě každou chvilku vybafne ze skříně. Jdu domem a nemůžu zaplašit nepříjemný pocit, že si tu všude chodí, prohlíží si mé věci, kontroluje, jestli je utřený prach, jaké jsem koupila doplňky do domu, co je v lednici... Vím, že to hraničí s paranoiou, ale nemůžu si pomoct. K tomu rozhodně nepřispívá ani fakt, že s ní Martin tráví poměrně dost času. Dalo by se říct pracovně, protože oba pracují v PR, a tak se často vídají na tiskovkách, ale i doprovodných akcích, jako jsou golfové a tenisové turnaje nebo koně, což jsou aktivity, které mě absolutně nic neříkají. Za to ona je jako ryba ve vodě. A když vím, že Martin zase bude s ní, a pak ho vidím, jak se vrací rozzářený a nadšeně vypráví, připadám si úplně k ničemu. Koní se bojím, golfovou hůl a tenisovou raketu jsem jakživa nedržela v ruce a jako přirozený sportovní antitalent si můžu být jistá, že by mě nezachránily ani kurzy Tigera Woodse. A tak se snažím čas, který Martin stráví s ní, vybalancovat lístky do divadla, večeřemi, koncerty, což jsou přesně ty chvíle, kdy propadnu panice, začnu se dožadovat pozornosti a připadám si nejen neschopná, ale navíc ještě korunovaná hysterka.

Samostatnou kapitolou jsou pak Martinovi rodiče, kteří si ji evidentně velmi oblíbili. Bydlí sice od nás asi tak dvě stě kilometrů daleko, takže se vídáme sporadicky. Kdykoli si ale s Martinem volají, vyptávají se na ni. Vím, že ona sama je navštěvuje, s Martinovou maminkou dokonce jezdí na dovolenou, tykají si, posílají si o Vánocích dárky...

Vím, že můj problém je ve srovnání s těmi, kde například figurují děti, soudy, sociální pracovníci a alimenty, malicherný. Přestávám ale poznávat sama sebe. Dřív jsem měla ve všem jasno a máloco mě dokázalo rozhodit. Teď se často přistihnu, že se mnohem víc kontroluju. Než se k něčemu odhodlám, dvakrát obrátím myšlenku. Úplně cítím, jak v tu chvíli ze mě odchází energie, které neumím poručit.

Co k ní cítím? Nenávist to asi není. Je jasné, že Martinovi hodně ublížila a že se k nám oběma chová velmi arogantně a bezohledně. Martin to nevidí nebo nechce vidět, zatímco já můžu vyskočit z kůže. Občas mám pocit, že jí tak trochu dává přednost nebo jí minimálně vyhoví i v situacích, kdy by opravdu nemusel. Výmluvným příkladem je fakt, že jí Martin často půjčuje peníze s minimální návratností. Nemáme společnou kasu a nemluvíme si do toho, kdo za co utrácí. Mrzí mě ale, když si jednou za čas chceme udělat pěknou dovolenou, a musíme dělat kompromisy, i když bychom nemuseli.

Mnohem víc na ní ale, upřímně řečeno, žárlím. Je krásná, evidentně chytrá, sebevědomá, umí spoustu věcí, které já neumím a Martin zbožňuje, a má nepopiratelně styl. Je třeba uznat, že mě taky něco naučila - vyhodit staré legíny.

Přitom to ale není obyčejná žárlivost. Mám strach, že mezi ní a Martinem visí pořád něco nevyřešeného, něco, co jde absolutně mimo mě a co nemůžu nijak ovlivnit. Jak jsem říkala, mám kamarády, kteří jsou rozvedení, a dokážou spolu vyjít. Ale takový vztah? Upřímně řečeno, na čisté přátelství mezi bývalými partnery nevěřím. O to víc se bojím, že mi Martin jednou oznámí, že se k ní vrací. Mám pocit, že zatímco ona bude navždy tou první, já budu vždy až ta druhá.
NINA, 27 let

Zdroj: Časopis Perfect Woman