Ve vztahu si ubližujeme, opustit ho ale nechci

Dospěla jste někdy ve vztahu do stadia, kdy vám na partnerovi všechno vadilo? Někdy se stane, že na partnerovi vidíme jen ty špatné vlastnosti a žádné klady je nejsou schopné vyvážit. Je to správný čas na rozchod, nebo není?

Uvědomila jsem si, že už ho mám plné zuby

Se svým přítelem jsem od vysoké školy, bydlíme spolu už několik let. Náš vztah se stal samozřejmostí. Zaběhl do rutiny, ze které se těžko vystupuje. Jenže mi poslední dobou začaly vadit věci a chování, které jsem dříve bez problémů přehlížela. Můj přítel Aleš je na pohled milý a společenský muž, na první dojem ideál pro mnoho žen. Přitom když jsem nedávno usínala a dívala se na něj, uvědomila jsem si, jak ho nenávidím.

Pořád mě uráží

Vypadá to, že můj přítel využije každé příležitosti, aby mě mohl urazit a zesměšnit. Nejdřív si mě dobíral jen doma, ale teď už se nebojí být hrubý i na veřejnosti. Komentuje moji inteligenci, kuchařské umění, postavu, chuť k jídlu - prostě všechno. Jednou jsem moc hloupá, pak neschopná, taky tlustá, ošklivá, a dokonce i frigidní. Bolí to, což jsem mu kolikrát i řekla. Na to vždy odpoví, že to tak nemyslí. Zatím se nikdy neomluvil. Jenže pak jsem si uvědomila, že tu "hru" hraju s ním. Když jsem s kamarádkami, tak si z něho taky dost utahuju a zesměšňuju ho. On u toho sice není, ale holky ví asi víc, než by měly. Dost mě to o mně samotné překvapilo. Nikdy jsem se takhle nechovala. Možná začínám věřit tomu, že jsem doopravdy tak neschopná, tlustá, budižkničemu, jak mi tvrdí Aleš, a tak mu to "potají" vracím. Čím častěji mi to přítel říká, tím víc tomu věřím. A čím častěji si stěžuji svým kamarádkám, tím víc mi Aleš leze na nervy.

Je strašně lakomý

I když je pár věcí, za které mu není líto utratit peníze: hospoda, benzín, cigarety a jídlo. Všechno ostatní je "dobrý". Když potřebujeme novou ledničku, tvrdí, že je ještě dobrá, než úplně odpochoduje. Peru ve staré pračce, která pochoduje po celé koupelně, protože je ještě dobrá. Přítel chodí v oblečení po svém otci, které si přinesl z domova, když jsme se sestěhovávali - je přece ještě dobrý... Jediné slušné oblečení má do práce. Já mu zase tajím, kolik vydělám, respektive mu přiznám jenom tak dvě třetiny příjmu, abych si mohla koupit něco pěkného na sebe nebo si jinak udělala radost. Takže hraju další "hru" ve smyslu "nemáme peníze", i když ve skutečnosti vždy nějaké našetřené bokem mám. Bojím se, že hned by to utratil za blbosti. Občas ho i trochu podusím, aby měl víc stresu, i když vím, že naše finanční situace není tak dramatická, jak jsem mu ji vylíčila.

Odkládá mě "na potom"

Když chci, aby něco opravil, má každý přednost. To musí honem letět k rodičům, kde je potřeba opravit police, ke kamarádovi pomoct na stavbu, ale doma neudělá nic. Já mu to oplácím tím, že "nemám čas". Nemám čas uvařit, uklidit nebo mu vyžehlit košile. Když on doma nic nedělá, proč bych se měla po práci zabývat hromadou jeho nevyžehleného prádla! Když pak přijde domů z práce hladový a doma nic není, je nevrlý a pak mi vyčítá, že jsem k ničemu, a jsme zase u těch urážek, které jsem zmiňovala před chvílí. Nakonec mu něco připravím nebo i to prádlo vyžehlím, ale tvářím se u toho jako oběť a připomenu mu stále neopravený vypínač v koupelně. Jenže s ním to ani nehne.

Nejdřív on a pak dlouho nic

Uvědomila jsem si také, že je hrozně sebestředný. Všechno se točí jen kolem něj. V bytě si neustále zabírá víc a víc místa. Díváme se na to, co chce on. Chodíme na místa, kam chce on. Má své zvyky a z těch nehodlá slevit. Každý čtvrtek musí být s kamarády v hospodě. Jednou jsem na čtvrteční datum koupila lístky do divadla. Neuvědomila jsem si, co je to za den, ale on šel stejně do té hospody! Řekl, ať jdu do divadla s mámou nebo s někým jiným. Tvrdí mi, že je hrozně důležitý, že s ním kluci počítají a že bez něj by tam ani nikdo nepřišel. Já pak logicky žárlím a až moc ho kontroluji. Vyptávám se, kam chodí, co dělá a tak dále. Čímž ho zase štvu já. Pak mi vyčítá, že mu nedám pokoj.

Ruší věci na poslední chvíli

Na něčem se domluvíme a on to na poslední chvíli odpíská. Jednou, ještě na začátku vztahu, to bylo fakt hodně přes čáru. Měli jsme jít na svatbu. Pozval nás jeho kamarád, takže já jsem z hostů ještě nikoho neznala, a tudíž by bylo divný, kdybych tam šla sama. Koupila jsem si nové šaty a ten den ráno šla ke kadeřnici jen proto, aby mi po příchodu s účesem oznámil, že za mnou nejspíš nepřijede. To jsme spolu ještě nebydleli. Že na tu svatbu prý nepůjde. Doteď si myslím, že tam chtěl jít beze mě, ale on tvrdí, že mu nebylo dobře. To jako kamarádovi nepřijde na svatbu jen tak?! Já jsem byla tak vytočená, že jsem ztropila scénu, a nakonec jsme na tu svatbu šli. Ale celou dobu si mě tam moc nevšímal. Bylo to hodně zvláštní. To, že tam mohla být nějaká jeho bývalka nebo dokonce milenka, mě napadlo až s odstupem. Jenže pro mě to byl další impuls k žárlení a větší kontrole. Zkoušela jsem ho pozlobit, že také budu chodit ven a nebudu mu říkat kam, ale jemu je to jedno.

Hádáme se i na veřejnosti

Před kamarády bychom si to nedovolili, tam máme nějaké brzdy, které nás nepustí do otevřeného konfliktu. Jenže tak to v sobě spolkneme, jsme natlakovaní a o to víc se pohádáme doma. Když jsme ovšem mezi cizími lidmi, náš rozhovor se velmi snadno zvrtne v hlasitou hádku i s diváky. Pak se oba cítíme špatně a o to víc poníženě. Jeden druhému dáváme za vinu, že nás ten druhý tak ztrapnil před lidmi.

Neumíme si odpouštět

Nevím, jestli je to běžné i v ostatních dlouhodobějších vztazích, ale když se hádáme, vždycky začneme vytahovat staré věci - viz již zmíněná svatba. On mi vyčítá, co jsem udělala nebo neudělala před X lety a já dělám to samé, pak se to zvrtne v urážky a osobní útoky. Jako bychom neuměli udělat pomyslnou tlustou čáru a jít dál?! Když mu vytýkám něco starého, asi čekám, že mi k tomu řekne něco nového, že mě uklidní nebo se omluví. Chtěla bych vidět, že ho to opravdu mrzí, že ví, že mi to ublížilo a bude se snažit chovat lépe, ale jediné, co se stane, je, že mi to oplatí stejnou mincí a pak takové debaty neberou konce.

Něco dobrého?

Dumala jsem, co bych na něm pochválila. Bohužel mě toho napadá málo. To, co nám funguje dobře, je sex. Možná to je to, co mám na našem vztahu nejraději. Třeba kdybychom spolu nebydleli, byla by řada věcí jednodušších. Občas mě dokáže totálně vytočit to, že nevynese koš, neumyje nádobí. Pak jsem podrážděná a ani na ten sex nemám náladu. Najeli jsme do nějakých divných kolejí drobných nebo i větších naschválů. Jenže to je podle mě pomalá a bolestivá cesta ke konci vztahu. Za poslední tři měsíce mě mockrát napadlo, že by bylo lepší, kdybychom se rozešli. Fakt si akorát ubližujeme. Opustit ho ale přes to všechno nechci. I když jsem to ho teď vylíčila jako děsného chlapa, má i vlastnosti, které jsou na něm fajn. Umí být vtipný. Je inteligentní a chytrý. Nikdy by mě nenechal ve štychu. Na druhou stranu nevím, jak ten vztah změnit. Poslední kapkou, která mě dovedla k napsání tohoto mého dotazu, je nedávná situace, kdy jsem cestou z práce viděla svého bývalého, jak jde se svojí rodinou po ulici a všichni vypadali jako reklama na štěstí. Nebyla to žádná instagramová fotečka. Byla to realita. Oni mě určitě neviděli, ale vyzařovala z nich taková pohoda, radost a klid, až to bylo kýčovité. Ale přitom skutečné! Uvědomila jsem si, že bych něco takového chtěla taky. Na jednu stranu jsem jim záviděla, na druhou jim byla vděčná, že mi otevřeli oči. Teď stojím před novou výzvou. Chci rozhodně pěkný a láskyplný vztah. Jen nevím, zda jsme toho s přítelem vůbec schopní. Z nás taková nakažlivá pohoda určitě nevyzařuje.

Zdroj: Časopis Perfect Woman