Žiju s notorickým lhářem
Každý občas zalže nebo si poupraví fakta k obrazu svému. Co když se ale obyčejné lhaní změní v téměř patologické a zjistíte, že tím postiženým je váš partner?
I když se odmalička učíme, že lhát se nemá, je lež součástí nejen světa lidí, ale i zvířat, u nichž je často otázkou života a smrti. Bez ohledu na živočišný druh jsou však motivy lhaní stejné - potrava, rozmnožování, ochrana před predátory. Čím je živočišný druh inteligentnější, tím je ve svých lžích a podvůdcích vynalézavější. Kromě lidí jsou mistrnými lháři například šimpanzi. V lidské společnosti, která je mnohovrstevnatější a rozdělená na nejrůznější sociální okruhy a prostředí, se ale lžím daří nejvíc. Jak pravil americký sociolog Erving Goffmann, "všichni hrajeme divadlo". Pohybujeme se v různých prostředích a zaujímáme různé role, které se snažíme ostatním určitým způsobem prezentovat, a to s cílem dosáhnout určitých cílů. To samozřejmě neznamená, že jsme všichni do morku kostí prolhaní. Lež však může být použita jako jedna z rekvizit, která poslouží k hereckému výkonu. Americký psycholog Robert Feldman tuto teorii potvrdil výzkumem, v němž se ukázalo, že lhaní je základní dovedností, kterou jsme schopni si osvojit od nejútlejšího věku. Při svém pokusu zavřel děti do místnosti s hračkami, s nimiž si nesměly hrát. Když se následovně každého dítěte ptal, zda si hrálo, většina zvolila strategii lži. Okolo dvou let dětem podle Feldmana lhaní ještě moc nejde, v šestém roce však už v něm umí obstojně chodit.
Muži vs. ženy
Když zabrousíme do oblasti genderu, hádejte, kdo lže víc - muži, nebo ženy? Britské Science Museum přišlo s výsledky průzkumu, v němž se ukázalo, že muži v průměru vypustí 3 lži denně, tedy 1092 ročně. Ženy naproti tomu zalžou 2krát denně a 728krát ročně. Zajímavé je, že nejvíce se lže matkám a teprve po nich partnerům či partnerkám. A které lži jsou nejčastější? U mužů patří do top 10 lží například "už jsem na cestě", "trčím v zácpě", "promiň, nevšiml jsem si, že jsi volala" nebo "ty jsi zhubla, že jo?" Ženy nejčastěji odpovídají na otázku, co jim je, "nic", tvrdí, že jejich nákupní úlovek "nebyl tak drahý", případně že jej pořídily ve slevě, a k partnerem postrádaným věcem podotýkají "já jsem to nevyhodila" nebo "ani jsem se toho nedotkla".
Život s notorickým lhářem
To všechno lze zařadit mezi neškodné a docela úsměvné lži. Stejně tak jako velikášské přehánění a fabulace, s nimiž někteří lidé líčí své neuvěřitelné historky. Asi každému se ale podařilo vypustit nebo odhalit lež, která může opravdu ublížit, která obvykle zavání průšvihem a s níž už přestává všechna legrace. Alespoň Jindrovi (29) po zkušenostech s ulhanou partnerkou do smíchu moc nebylo: "Myslel jsem si, že mám naprosto běžný vztah. Na večírku jsem se seznámil s krásnou brunetou, do které jsem se na první pohled zamiloval. Prozradila mi, že pracuje jako realitní makléřka - a opravdu to tak bylo! Chvíli jsme spolu chodili, začali spolu bydlet, po roce jsme se vzali a těšili se na naše první dítě. Problémy začaly, když manželka nastoupila na mateřskou. Šel jsem si vybrat do bankomatu, který mi ale nedal ani korunu. Nejsem žádný puntičkář, ale přehled o svých věcech docela mám, takže jsem neviděl důvod, proč bych neměl dostat peníze, o nichž vím, že mi leží na kontě. Bezprostředně jsem to neřešil. Až když jsem přišel domů, ptal jsem se manželky, jestli nevybírala ona a jestli nepřešvihla limit. Odpověděla, že ne. Druhý den jsem šel do banky, kde mi řekly, že mám obstavený účet. Pátral jsem samozřejmě v paměti, jestli jsem nezapomněl zaplatit nějakou pokutu nebo v dávné minulosti zapomněl vrátit knížky do knihovny. Ale nic takového! Ukázalo se, že ručím za splátky jedné nejmenované lichvářské společnosti. Manželka se nakonec přiznala, že si vypůjčila. Dodnes jsem vlastně nepochopil, na co ty peníze potřebovala a za co je utratila. V každém případě jsem jí promluvil do duše a domluvili jsme se, že když bude potřebovat víc peněz, tak si řekne a že lichváře pro příště vynechá."
Jenže jak už to tak u lidí, kteří nejsou schopni v nepříjemných situacích vyjít s pravdou ven a jsou sobečtí dokonce natolik, že se lží dopředu počítají, bývá, první lež nezůstane poslední a nejinak to bylo v případě Jindrovy manželky. "Abych mohl splácet dluhy a zároveň živit rodinu, měl jsem jednu dobu i tři zaměstnání současně. Věřil jsem, že si projdeme malou krizí, a až všechno splatím, všechno se v lepší obrátí. A zase jsem nalítl. Opakoval se stejný scénář, obstavený účet, zapírání, že si tentokrát opravdu nic nepůjčila, za dveřmi exekutor... Byl jsem absolutně na dně. Věděl jsem, že na další dluhy opravdu nestačím. Ačkoli jsem neměl s manželčinými rodiči extra dobré vztahy, sebral jsem odvahu a zeptal se, jestli měla má žena problémy tohoto druhu i předtím, než jsme se vzali. Řekli mi jen, že to s ní bylo vždycky těžké, což mě moc neuklidnilo, protože já jsem na rozdíl od nich rozhodně nebyl za vodou. Pomoc jsem nakonec našel u svých rodičů, kteří se na nic neptali a peníze mi dali. Po této zkušenosti jsem chtěl vše řešit s pomocí psychologa. Byli jsme u něj společně asi čtyřikrát a pak už měla chodit jen žena. Po měsíci jsem zjistil, že tam od naší poslední společné návštěvy nebyla ani jednou..."
Anatomie lži
"Lidem, které milujeme, dokážeme odpustit opravdu hodně. Každý má samozřejmě jinak nastavenou hranici, co ještě snese a co je přes čáru. Obecně lze ale říci, že se tato hranice odvíjí od jistoty, respektive nejistoty, kterou partner nebo partnerka ve svém vztahu cítí. Pokud zakouší enormní nejistotu a nemá vyhlídky na zlepšení stavu, pak obvykle couvá ze vztahu ven. A není to z důvodu zbabělosti nebo vyprchané lásky, ale proto, že každý z nás potřebuje mít ve svém životě určité jistoty, na které se můžeme vždy spolehnout - tomu se říká ontologické bezpečí. Nejpodstatnějším zdrojem je samozřejmě rodina, kde si v ideálním případě nemusíme na nic hrát, kde můžeme být uvolnění, být sami sebou... V této pozici jsme jakoby nazí a tedy daleko zranitelnější," komentuje Jindrovu zkušenost psycholožka Mgr. Jana Petránková.
Jindra své manželce odpustit nedokázal: "Po tom psychologovi, k němuž manželka nechodila a hrála mi divadýlko, jak jí úžasně pomáhá, jsem teprve dostal vztek. Viděl jsem, že je jí to jedno, že si dělá jen to, co se jí hodí do krámu. K absolutní nepříčetnosti mě dováděly návštěvy, jimž se žena svěřovala, že se doma s malou nudí a že buď začne co nejdřív zase pracovat, nebo si dodělá práva... Nestalo se samozřejmě ani jedno, ani druhé. Poslední hřebík do rakve našeho vztahu zasadila, když mi tvrdila, že je podruhé těhotná. Neviděl jsem důvod, proč by mi měla zrovna v tomhle lhát. Po dvou měsících ale ke mně přišla s brekem, že se jedná o mimoděložní těhotenství a že musí na operaci. Její gynekolog je náš rodinný známý, nebylo tedy těžké dopátrat se, jak je to ve skutečnosti. Žádné dítě na cestě nebylo a to byl asi ten moment, kdy jsem si řekl, že to takhle dál nejde a že nechci žít jako otrok a idiot. I když jsem se snažil kvůli naší dceři vydržet co nejdéle, nakonec jsem podal žádost o rozvod. Manželka se vrátila k rodičům a s ní asi i její lži a dluhy. Od našeho rozchodu jsem kromě peněz pro dceru neplatil ani korunu."
Text: Běla Gabrielová
Zdroj: Časopis Perfect Woman