Bohyně, víla, či dračice?

Mezi mnoha dobrodružnými stezkami, kterými se vydalo surrealistické umělecké hnutí ve 20. stol., vyniká jedna z méně známých, nicméně velice fascinujících cest. Začala v okamžiku, kdy došlo k protknutí legendy ze 14. stol. s duší básníka, který mimochodem navštívil i Prahu a byl jí okouzlen. Mostem klenoucím se přes šest století byla enigmatická kniha z roku 1945 s názvem Arkán 17, kterou napsal hlavní teoretik a zakladatel surrealismu André Breton.

Pro něj osobně bylo toto dílo jakýmsi příběhem ztráty, možná i zrady, vykoupení a lásky. Okřídlený had, původně snad mořská bohyně, později víla a mořská panna Meluzína se vznášela nad Bretonem jako jeho múza a vedla jeho ruku i pero, když se snažil pochopit a vzápětí zakódovat do svého textu krutost nejenom války, nýbrž i přírodních sil a osobních vztahů. Bretonovou "šifrou" jsou alchymistické metafory a odkazy na řadu mytologických příběhů. Pohonem Bretonova tvůrčího procesu byly jeho hluboké znalosti z oblasti alchymie, artikulované tarotem a také zakořenění v samotných kostech jeho rodné krajiny: ve skálách, kamenech, v půdě, přírodě i v magii každého jejího místa.

Překvapil vás ten tarot? Číslo 17 náleží ve velkých tarotových arkánách Hvězdě, kterou Breton popisuje jako Meluzínu se dvěma chvosty, možná hadími, možná dračími nebo rybími. Z jednoho jejího prsu příští mléko, z druhého krev, jimiž přichází pravidelně vyživovat své malé děti, které pro věrolomnost svého chotě musela opustit v podobě draka. Mléko víly i hada nebo draka je v legendách mystickým nápojem, který propůjčuje dětem zvláštní schopnosti. Ženskou postavu s proudy mléka a krve, byť s nohama namísto dvou chvostů, můžete najít i v Praze na Královské cestě. Stejně jako Meluzínu.

Bylo na začátku vejce nebo...

Ne, nechci teď s velkou slávou konečně rozluštit hlavolam: "Bylo na začátku vejce, nebo slepice?". Raději bych se zabývala hádankou: "Vejce, nebo slovo?" anebo: "Vejce, drak, dračice, had, či Bůh Stvořitel"?

V Bibli se píše: "Na počátku stvořil Bůh nebe a zemi. Země byla pustá a prázdná a nad propastnou tůní byla tma. Ale nad vodami vznášel se duch Boží."

Další věcí v pořadí, kterou Bůh stvořil po zemi a nebi pouhým slovem, bylo světlo. Možná vám to přijde zvláštní, ale pokud znáte skutečný příběh Meluzíny, nikoli jeho značně degradovanou verzi o zlé víle, která kvílí do komína, tak zjistíte, že dokonce i v Knize knih najdete nedokonale ukryté stopy prastarého mýtu o stvořitelích a zakladatelích přicházejících z moře, (nad kterým "se vznášel duch Boží"). Stvořitelské "dračí" mýty, mnohem starší než Starý zákon, jsou nezřídka spojené právě se světlem!

Jméno Meluzína znamená matka světla, mère de lumière, v italštině madre de luce. Ačkoli se některé hypotézy přiklání k verzi, že Meluzína vychází z mère de Lusignan, matka Lusignanu, kdysi jednoho z největších hradů Francie a sídla šlechtického rodu Lusignan. Jeho mytickou zakladatelkou měla být právě Meluzína, podobně jako byla kněžna Libuše mytickou zakladatelkou dynastie Přemyslovců.

Mimochodem, na snad nejznámějším zpodobení hradu Lusignan v Přebohatých hodinkách vévody z Berry jsou na hradním pahorku, nad kterým letí zlatý drak, zobrazeni lidé u vykonávání zahradnických, vinařských, pasteveckých a zemědělských prací. Úplně v popředí oře osamělý muž velký kus pole se dvěma zapraženými volky. Podobnost čistě náhodná?

V dračích stopách

Pokud vás matou jednou draci, potom zase hadi, nebo dokonce i ryby, z mytologického, archetypálního i alchymistického hlediska drak a had, někdy i velká ryba, jedno jsou. Ba i souhvězdí Hadonoš, Velryba a Drak mají stejné dračí aspekty a kvality. Navíc Meluzíně, hlavní hrdince tohoto článku, se nohy o sobotách měnily v hadí chvost, v závěru mýtu se stala okřídlenou dračicí. A mnohem později začala být zpodobňována s dvojím rybím chvostem.

Různé prvky příběhu Meluzíny jsou zjevně propojeny se staršími mýty. Sama Meluzína sdílí hodně vlastností s mnoha starověkými "dračími bohyněmi", kupříkladu s Tiamat, Lamií či Echidnou.

Některé z nejstarších kultur světa považovaly za počáteční zřídlo našeho světa kosmické - někdy dračí - vejce, které obtočené hadem plulo po prvotním moři. Prostě po oceánu, z něhož i dle vědců vzešel všechen život. Moře je jakousi prapůvodní plodovou vodou, která je podobně jako země živlem s čistě ženskou kvalitou.

Začtete-li se do kosmologií různých starobylých civilizací, brzo zjistíte, že téměř ve všech stál na začátku velkého tvoření had. Případně drak. Potažmo bůh či bohyně v podobě draka nebo hada. Had neboli drak jsou vlastně univerzálním symbolem všech kultur.

V Egyptě se nejpozději 3 tisíce let p. n. l. objevuje příběh o praoceánu, z něhož se vynoří prahora, na které had se žábou vytvoří vejce. Had a drak nejsou jen vodní, nýbrž současně i zemské bytosti, které se rodí z těla své matky, Velké Matky Země. V jejích hlubinách, jeskyních, roklích a propastech často přebývají. Jeskyně a hluboké zemské průrvy jsou zaměnitelné s lůnem, vejcem a dělohou. Hadi a draci, ztělesnění životních sil, tak vyrůstají z lůna bohyně a často v něm zůstávají žít nebo střežit její poklady, odtud pohádky o zlatě hlídaném draky.

Tento faktor se odráží i v egyptských legendách.

Kromě zmínek o prapůvodním vejci, které je z poloviny dílem hada, se to v egyptské mytologii, náboženských i magických textech hemží hady víc než v lecjakém obřím hadím hnízdě.

Egyptský Uroboros, had nebo někdy i drak, který požírá svůj vlastní ocas, známý také z alchymie, je symbolem cyklického znovuzrození, věčnosti bez začátku i konce. Oplodňuje sám sebe, dle některých verzí mýtu právě on snesl prvotní vejce.

Nejvýznamnějšími egyptskými hadími bohyněmi byly dolnoegyptská Vadžet s křídly a hornoegyptská Nechbet. Posvátným zvířetem bohyně Vadžet byl had Ureus, který měl podobu vztyčené kobry na čelence faraonů. Hadem živitelkou, bohyní vegetace a úrody, rovněž ochranitelkou všech živých i mrtvých, byla Renenutet, kterou někdy zosobňovala žena s hadí hlavou. Bohyně Meretseger, žena s hadí hlavou nebo had s hlavou ženy, pečovala o klid na pohřebištích. Egypťané uctívali také pár hadů zpěvaček nebo božské kobry plivající oheň.

Prastarý egyptský hadí bůh, stvořitel Kematef, přebýval v praoceánu zvaném Nun. Chtonické zemské hadí božstvo Apop představovalo ne-bytí a chaos. Obrovitý had Mehen chránil sluneční božstvo Rea před nepřátelským Apopem svým vlastním svinutým tělem. Stvořitelskou, též však magickou moc zastupoval prvotní hadí bůh Heka, který vytvořil celý svět. "Velkými bohy prvního okamžiku" byli mořští hadi Hejšejové s hroší hlavou.

Tím však seznam egyptských hadích bohů a bohyň nekončí. A mohli bychom pokračovat dál a dál napříč všemi kulturami, od starověkého Babylonu (na proslavené Ištařině bráně můžete dodnes v Berlínském ostrovním Pergamonském muzeu zhlédnout zlatavého draka Mušhuššu) a Chetitskou říši přes Čínu, Indii a Ameriku až po různé oblasti Evropy.

Dračí lordi

Souvztažnost s draky je vysledovatelná i v mytickém konceptu Tuatha De Danann, Lidu bohyně Danu či jinak Dračích pánů (lordů) Danu. Měli připlout kolem roku 800 p. n. l. ke břehům Irska pod rouškou husté mlhy, která nemusela nevyhnutelně ukrývat jejich lodě, nýbrž dračí těla. Stali se mytickými zakladateli irské i skotské královské linie, ve Walesu založili vládnoucí dynastii Gwynedda, v Cornwallu na jihozápadě Anglie rod posvátné šlechty Pict-Sidhe. Položili základ druidského kněžství a vlastnili prazvláštní nádobu, která připomínala svatý grál. Měli být předky dračí princezny jménem Milouziana (Melusine, Meluzína), mocné čarodějky a víly, spřízněné se skotskými Pikty a také s Morganou le Fay a králem Artušem. Sňatkem se Raymondinem ze starší linie merovejských králů se tato matrilineární dračí královna v podstatě stala paní grálu.

Není na tom nic divného, v ušlechtilé grálové linii se často objevují "elfové" a "víly" a význačná posloupnost "dračích" králů a královen.

Předek, od něhož odvodili název své dynastie Merovejci (považovaní rovněž za dědičný rod Ježíše a Máří Magdaleny), je zastřen velkým tajemstvím. Mérovée, jinak Merovech či Meroveus, byl napůl nadpřirozenou bytostí, napůl člověkem. Na jeho zvláštní původ ukazuje i jeho jméno, které může znamenat "matka", a též "moře". Mýty tvrdí, že měl dva otce, jedním byl choť jeho matky král Clodius, druhým mořský tvor podobný hadu či draku, který se jí zmocnil, když si umínila plavat v oceánu. Následně došlo k "double" oplodnění a v žilách dítěte kolovala jak krev franckého panovníka, tak záhadného vodního stvoření. Princ dvojí krve získal touto cestou nevídaný počet nadpřirozených schopností. Merovejcům, kteří nebyli pouze panovníky, nýbrž také zasvěcenci tajných a okultních věd a ezoterních praktik, se říkalo králové čarodějové, králové divotvůrci nebo královští kněží. Byli považováni za ztělesnění Boží milosti stejně jako Ježíš. Dlouhovlasí Merovejci s rudými znaménky ve tvaru kříže v oblasti srdce dovedli léčit dotekem a byli chráněni zvláštními kouzly.

Pláč Meluzíny, "dračí requiem"

Meluzína, okřídlená dračice, nelkala letíce nad cizími hrady nebo zámky ze sebelítosti ani nebědovala za mrazivých zimních dní poblíž lidských obydlí nad údělem svých dětí. To je až pozdější, velice zkreslená dezinformace.

Naopak, činila svým nářkem vděčnou službu svým potomkům. Dnes se asi nalétá po celém světě snad víc než letadla DHL Expressu. Pokračovatelů rodů, které skrze své syny založila, bude už za ta staletí značný počet, byť většina z nich už dávno nesedí na královských trůnech.

Skutečným důvodem Meluzínina konání byla snaha zabezpečit, aby její blízcí odcházeli na druhý břeh včas upozorněni. Ve středověku bylo důležité předem zvědět, kdy udeří člověku jeho hodinka. Aby vám byla zpřístupněna možnost vznést se po smrti na nebesa a nezůstali jste navěky trčet někde mezi zemí a nebem, museli jste dostat rozhřešení a poslední pomazání. Svým způsobem jde o přípravu na přechod do věčného života. Umírající přijímají ve chvíli přechodu do hájemství "Otce" viatikum, eucharistii, tělo a krev Páně. Některým "vyvoleným" může kněz dokonce udělit papežskou absoluci, jež promíjí všechny hříchy i tresty za ně, a tak duše zesnulého jde přímo do nebe.

Meluzína, často v podobě zlatého okřídleného draka, byla tedy jakýmsi dobrotivým poslem šťastné smrti. Šťastná neboli dobrá smrt znamenala, že umírající skonali posilněni a očištěni svátostmi.

Příběh dračí bohyně a víly Meluzíny

Meluzínský příběh je silnou iniciační legendou, která vychází z hluboce transformační vílí tradice starověké Evropy. Meluzína tady byla vždycky, napříč a mimo dosah času. Legendy o ní se promítali do skutečné historie: vrozená magická síla Meluzíny ovlivnila klíčové události středověkého světa.

Meluzína, také známá jako Dračí princezna z různých ústně předávaných legend, vstoupila do literární historie Románem (historií) o Meluzíně. Roku 1393 ji napsal Jan z Arrasu jako rodovou pověst motivovanou politickými důvody na objednávku francouzského šlechtice, vévody de Berry, a dalších představitelů nejvyšší evropské aristokracie: Lusignanů, na jejichž rozlehlém hradě se část Meluzínina příběhu odehrává, později králů kyperských a jeruzalémských, a též Lucemburků: Bony Lucemburské, pramáti rodu Valois, a moravského markraběte Jošta, bratrance Václava IV. Až o dvě století se dostává k českým čtenářům díky německému překladu a vychází poté v stále nových vydáních. Až do 19. století, kdy zájem o "Kroniku kratochvilnou o ctné a šlechetné panně Meluzíně" pozbývá na zájmu.

V teskné "dračí" historii Meluzíny byla její matkou víla Présine, sestra Morgany, Vivien a budoucího krále Artuše. Présine učarovala skotskému králi Elinasovi, kterého přiměla ke sňatku slibem bohatství a moci. Mělo to však malý háček, musel jí přislíbit, že se nikdy nepokusí vidět ji při porodu dítěte. Elinas však svůj královský slib nedodržel. Présine musela kvůli staré kletbě manžela opustit i s třemi jejich dcerami a vyhledat útočiště na záhadném ostrově Avalon, kde dlela jako kněžka bohyně její sestra Morgana.

Jakmile dospěly, tři dívky potrestaly svého otce pomocí zděděných nadpřirozených schopností. Uvěznily jej v nitru magické hory v anglickém pohoří Northumberland. Présine však Elinase stále milovala, obvinila své dcery z bezcitnosti a uvrhla na každou z nich jiné prokletí. Nejstarší Meluzína se měla každou sobotu proměnit od pasu dolů na hada, potažmo draka. Pokud by se však našel ušlechtilý muž, který by se nikdy nesnížil k tomu, aby pátral po jejím tajemství, mohla by se vrátit do svého "přirozeného" stavu. Pokud by ale neodolal, byla by navždy odsouzena ke snášení matčiny kletby a nenašla by osvobození ani v milosrdné smrti.

Obě mladší dcery nakonec z jejich trápení vysvobodili potomkové Meluzíny. Zajímavé je, že nejmladší Palestina střežila otcův poklad uzavřena v jednom z vrchů v Aragonii. Její ztrestání připomíná to otcovo, a jak řečeno výše, poklady byli zvyklí hlídat draci.

Love story bez happy endu

Meluzínu potkal Raymondin de Lusignan v panenských hvozdech Coulombier, když se vracel z lovu divočáků. U lovu na divokého kance úspěšný nebyl, omylem však zabil svého strýce Aimeriho, hraběte z Poitiers. Raymondin se zastavil u Fontaine de la Soif, Studnice žízně, kde se mu Méluzína zjevila v celé své kráse tančíc v kruhu s dalšími vílami. Díky svým mimořádným schopnostem zbavila Raymondina obvinění z vraždy. Obdobně jako Présine si na něm vymohla slib, že o ní nikdy nebude pochybovat a nepokusí se ji spatřit v sobotu a ani se nebude ptát proč. Výměnou za dodržení slibu mu nabídla bohatství i početnou a dlouhou rodovou linii. Meluzína využila kouzel a postavila nádherný zámek. Z jejich manželského spojení se narodilo deset synů. Během prvního roku manželství vybudovala rovněž Vouvant, Mervent a Saint-Maixent Tower, všechno pevností, které přispěly k velké moci Lusignanů. Za jedinou noc, jen z několika kamenů a s pomocí dělníků, kteří mizeli za denního světla, dokázala postavit působivé pevnosti Tiffauge, Talmont a Partenay, dále kostely jako třeba Saint-Paul-en-Gâtine, věže La Garde v La Rochelle a v Niort, a též město Lusignan.

Všichni její synové měli nějaké podivné znamení, které naznačovalo jejich neobvyklé rodové kořeny. Nejstarší Urian se stal kyperským králem. Měl jedno oko zelené a druhé červené. Oko Guiona, budoucího krále Arménie, bylo na místě třetího oka. Antoinovi, vévodovi Lucemburskému, vyrůstal na tváři lví dráp. Geoffroy, otcův dědic Lusignanu, se narodil se zubem delším než palec. Fromont, mnich v klášteře v Maillezais, měl na nose chlupatou skvrnu. I přes jejich zvláštní vzhled je jejich otec všechny miloval a přehlížel jejich "deformace", tím víc, že byli jinak všichni velmi schopní a talentovaní.

Nakonec však došlo k zopakování "rodinného vzorce". Raymondinův žárlivý bratr, hrabě z Forezu, v něm vyvolal podezření stran jeho nestárnoucí a výjimečně způsobilé choti s neobvyklými dary. V jednu osudnou sobotu, pokoušen bratrem a přesvědčen, že najde Meluzínu v objetí milence, udělal Raymondin špičkou meče díru v pevných železných dveřích manželčiny komnaty. Uzřel ale jenom Meluzínu ve velké mramorové vaně. Česala si dlouhé vlasy, od pasu nahoru bylo vše, jak má být. Avšak od pasu dolů měla namísto svých krásných dlouhých nohou hadí ocas, kterým vířila vodu, až stříkala ke stropu.

Raymondin, znepokojený svým objevem, zamlčel Meluzíně svůj počin. Jenomže se najednou začal děsit svých synů s prazvláštními stigmaty. Obvinil Meluzínu, že jej podvedla, když se mu nesvěřila se svým tajemstvím. Ta si uvědomila, že Raymondin porušil svůj slib a zradil ji. Beze slova zmizela, respektive s nářkem odletěla proměněna v draka. V lidské podobě ji Raymondin již nikdy neuzřel.

Meluzína se však vracela na tři dny pokaždé, když jedna z pevností, které vystavěla, změnila pány, a také, když některému z jejích potomků hrozila smrt nebo cokoli špatného. Tehdy je svým lkaním třikrát varovala.

Žádaná hadí - dračí předkyně

Po rozšíření díla Jana z Arrasu se Meluzínin příběh šířil po celé Evropě jako požár způsobený dechem pohádkových draků. Objevovala se její různorodá zpodobení: mořská panna, vodní bytost, vílí královna, pohádková princezna, dračí princezna, královna či lesní nymfa. Reprezentovala jakékoli magické stvoření, které si vzalo za muže smrtelníka. Většina evropských královských rodů si nárokovala rodokmen počínající "pramátí" Meluzínou, takže se stala předmětem značných spekulací.

Dodnes je rozšířena víra, že Meluzína je krásná a půvabná vodní víla, která žije v pramenech, zejména těch zázračných, i ve vodních tocích nebo kolem nich. Například v Británii byla Meluzína považovaná za Paní z jezera, která měla v držení magický Artušův meč a vychovala rytíře Lancelota...

Sedmý den stvoření, den dračích kněžek a bohyně?

Bůh odpočíval dle Bible sedmý den stvoření, což však nebyla neděle, nýbrž sobota. Jako den Páně se neděle světí až od dob křesťanství. Vzato kolem, Meluzína se koupala, resp. si brala oddechový wellness den v sobotu, stejně jako Bůh!

To však není všechno. V antickém Řecku se každým rokem o Plyntériích, svátcích lázní, rituálně myly sochy bohyně Athény. U rituálu čištění směly být přítomny pouze kněžky bohyně a vyvolené ženy. Všechny Athéniny chrámy byly uzavřeny a nebyly přístupné veřejnosti, zejména mužům ne. Co má Athéna společné s Meluzínou? Kromě koupání jejích soch zapovězených mužům? Narodila se u jezera Triton. Triton byl synem boha moří Poseidona, napůl člověkem, napůl rybou. Athéninou matkou byla okřídlená Métis, dcera boha moří Ókeana a jeho sestry Thétys. Thétys ukotvila na nebi souhvězdí Velké a Malé medvědice, aby nemusela do konce věků bloudit po obloze, jak chtěla mstivá Héra (v jejíchž svatyních byli nalezeni také terakotoví hadi, rohatá zvířata a mláďata a která obnovovala každý rok své panenství koupáním v prameni Kanathes, což mohlo být symbolickým vyjádřením každoročního hadího svlékání z kůže). Ve starověku tvořila Malá medvědice křídlo souhvězdí Draka... Hrudní Athénin štít byl zhotoven z kůže Medúzy Gorgony, původně spanilé dívky, později proměněné v bytost se šupinatým tělem, křídly a hady kolem hlavy namísto vlasů.

V Meluzínině případě tudíž narážíme na odkaz dávných matriarchálních věků, které předchází vznik Bible, zákona patriarchálního náboženství. V matrilineárních kulturách ctících dračí nebo hadí bohyni byla sobota, posvátný den, věnována omývání hadí bohyně, mysterióznímu obřadu vyhrazenému pouze velekněžkám, kněžkám bohyně a ženám. Muži byli ze sobotních rituálů zcela vyloučeni. Zákaz vidět svou choť v sobotu, v den velebení draka neboli hada, může být vzdálenou odezvou prastarých ceremonií na počest hadí bohyně. Meluzína tak zastupuje jak hadí bohyni, tak její velekněžku. Její prokletí a utrpení po porušení manželova slibu může být jakýmsi magickým trestem za pokus o vtažení mužského principu do kněžství a kultu hada, vyhrazenému pouze vyvoleným a zasvěceným ženám.

A zazvonil zvonec a pohádce je... Myslíte, že skutečně konec?

Text: Judita Peschlová

Zdroj: Časopis Rituals, cesta životem