Kopačky ve třiceti. A co dál?

Chodili jste spolu, žili jeden pro druhého, plánovali jste rodinu a společnou budoucnost. Jenže on najednou odchází a vy zůstáváte. Navíc s třicítkou na krku... Nejste v tom sama!

Není totak dávno, co jsem i já oslavila třicáté narozeniny. Červen. Léto bylo přede mnou, stejně jako spousta plánů na společnou budoucnost s Adamem. Byl o necelé tři roky mladší než já. Sportovec. Krasavec od pohledu. Přesně ten typ, za kterým se každá ženská otočí, téměř každá by si s ním s prominutím dala říct a s chutí prožila vášnivou noc, stejně jako by se však skoro každá vyděsila při představě, že by měla s takovým fešákem strávit zbytek života. "Hezkého chlapa si musíš pořád hlídat, na to bych neměla nervy," rozumovala moje kamarádka. Jenže srdci neporučíš. Byla jsem zamilovaná a věřila mu. Říkala jsem si, že co se má stát, stane se, ale samozřejmě jsem doufala v happy end. Nekonal se. Nakonec ale nešlo o jinou "sukni", rozešli jsme se kvůli něčemu jinému...

Doba čekání

Rozchod s Adamem byl o to horší, že jsem ho opravdu nečekala. Adam mě totiž v podstatě až do posledního dne ujišťoval, že pochybnosti o nás dvou nejsou na místě. Nešetřil větami typu "Vždyť já se na jinou už ani nepodívám" nebo "Vidíš ten domeček na konci ulice? Takový by se mi pro nás líbil..." Zároveň mě často a rád z legrace oslovoval svým příjmením a vedli jsme spolu hru typu: "Maminko, co tomu říkáš" a "Táto, jak bylo v práci"... I náš pes byl pro nás jakoby dítětem, ač to takhle napsané zní ujetě. Pes nám (čtěte: mně) měl asi usnadnit čekání na miminko, na které se Adam ve svých sedmadvaceti letech ještě necítil. Na založení vlastní rodiny si připadal mladý a já to respektovala. Sama sobě jsem dokázala celkem snadno namluvit, že jsme na tom oba stejně, a pak jsem potají čekala, až Adam dospěje. Zpětně mi dochází, že jsem vlastně celý náš vztah pořád na něco čekala. Až Adam dostuduje, až si najde práci, až díky tomu dostaneme hypotéku a konečně si pořídíme vlastní bydlení, nebo na to, až si na mě Adam udělá čas. Hrál volejbalovou extraligu, takže 99 % večerů od podzimu do jara trávil na tréninku a víkendy pro změnu patřily zápasům. A když skončila halová sezóna a blížilo se léto, začal mu pro změnu beachvolejbal, takže se rozjel scénář se zimou jako přes kopírák. Jak to s námi vypadalo v praxi? Zhruba tak, že zatímco moji kamarádi jezdili na soboty a neděle na Orlík, do Českého ráje, na Kokořínsko a kdo ví kam ještě, já seděla na tribuně s palci semknutými v pěst a soustředila se na roli Adamovy nejvěrnější fanynky. Žila jsem jeho život a věřila, že se mi to jednou vrátí, jenže to se nestalo.

Rána pod pás

S nadsázkou řečeno jsem Adamovi věnovala tři roky svého života a on se pak se mnou na oplátku měsíc po oslavě mých třicetin rozešel. Jak to proběhlo? Chce se mi odpovědět, že velmi rychle. Zničehonic se doma posadil na gauč a s pohledem upřeným do podlahy ze sebe soukal něco ve smyslu: "Víš, myslím, že ty už brzy budeš chtít miminko, jenže já se na to ještě necítím a ani nevím, jestli na to budu připravený třeba za rok nebo za dva. Tobě je třicet, určitě to máš jinak. Chtěl bych se ještě pár let soustředit hlavně na volejbal a něco v něm dokázat. Nechci tě dál blokovat. Asi by bylo lepší, kdybychom se rozešli." Tečka. Konec. Nechce mě dál blokovat. Rána palicí do hlavy. Volejbalovou terminologií řečeno: zasmečoval do mě natolik, že se mi v jediném okamžiku zhroutil celý svět. Všechny naše plány na společnou budoucnost vzal a hodil do koše. Všechny naše sny se najednou rozplynuly, sesypaly se jako domeček z karet a já z toho byla tak zaskočená, že jsem vůbec nevěděla, jak mám na jeho slova reagovat. Mám na něj křičet a připomínat mu, co všechno mi nasliboval? Nebo bude lepší, když to s ním zkusím po dobrém, protože pak mu třeba dojde, co všechno ve mně ztrácí a že dělá životní chybu? Jenže když ho nakonec přesvědčím a on se mnou zůstane, nebudu se pak po zbytek života třást v obavách, kdy na mě zase s něčím takovým vyrukuje? Během přemítání nad tím, jak by měla vypadat moje adekvátní reakce na rozchod, se Adam vypařil. Mlčela jsem asi příliš dlouho. Odešel a nechal mě přemýšlet dál, jenže teď už pouze nad svým životem... Seděla jsem v křesle naproti opuštěnému gauči jako paralyzovaná. Jazyk se mi začal rozvazovat až postupem času. Poprvé trochu až ve chvíli, kdy se za Adamem zabouchly dveře a na diskusi o nás dvou už bylo příliš pozdě. A pozdě bylo především na vztah, který by dokázal se vzájemnou důvěrou dál pokračovat a fungovat.

Všem na obtíž?

Nepochybuji o tom, že nejsem jediná na světě, která se v někom takhle zklamala a zůstala sama. Naopak mám kolem sebe spoustu kamarádek a známých, které jsou na tom podobně jako já a také se ve třiceti nedobrovolně vrací ke svým single životům. Protože nemáme partnera, suplujeme si chlapy tím, že spolu trávíme volný čas. Jezdíme na výlety, chodíme si zacvičit, poklábosit na vínko, ale u toho všeho jedním okem samozřejmě monitorujeme páry, které jsou zhruba v našem věku a drží se společnýma rukama kočárku. Rozchod bolí vždycky, o tom žádná. Jenže rozdíl je v tom, když vás to potká ve dvaceti a když v době, kdy vám odbije třicítka. Tehdy už vás totiž nikdo jen tak neuchlácholí větou, že máte na všechno ještě spoustu času. Navíc i reakce okolí vypadají trochu jinak... Rodiče se křižují, abyste jim nezůstala na krku, spárovaní kamarádi si tahají sirky o to, kdo z nich vás vyfasuje na příští víkend, a starší kolegyně v práci si vás potají měří pohledy a při pauze na cigaretu spekulují, že bude chyba zřejmě i na vašem přijímači. Neudržet si chlapa ve třiceti je totiž při nejmenším na pováženou... Možná jsem přecitlivělá a mírně paranoidní bytost, ale takhle nějak jsem svůj nedávný rozchod vnímala já.

Co teď se mnou bude

Ještě horší než ustát reakce okolí pro mě ale bylo vyrovnat se s vlastní hlavou. Co teď se mnou bude? Stihnu ještě děti a kdy je budu mít? Vždyť proces hledání vhodného partnera a vzájemného poznávání může trvat několik let! Navíc každého chlapa přece třicetiletá ženská vyděsí. Nebo ne? A pokud si můj potenciální partner racionálně odůvodní, proč jsem v tomhle věku ještě nebo už zase sama (podle mého názoru se totiž jako nezadaná třicítka automaticky řadím na seznam podezřelých osob), a přesto o mě neztratí zájem, musí ho zákonitě vyděsit, že po něm nejpozději zítra začnu chtít dítě. Nemluvě o tom, jací muži na mě ve třiceti zbudou. Nezadaní třicátníci jsou určitě podivíni (vida, zřejmě přemýšlím stejně jako oni nade mnou), takže mi asi nezbude než čekat, až se někdo "normální" zase uvolní. Jenže komu by se chtělo stavět na neštěstí druhých? Mně tedy ne!

Návrat do života

Tok zoufalých myšlenek se mi podařilo zastavit až pár týdnů po rozchodu, ale přiznávám, když mám slabou chvilku, vracejí se mi jako bumerang zpět. Snažím se zahánět splíny prací a pravidelným sportem, což bych v takové situaci každému jen doporučila. Pokud se totiž upnete pouze na plnění úkolů v kanceláři, nikoho fajn nepotkáte, ledaže byste kvůli očím ponořeným do vytištěných formulářů omylem do kloudného mužského vrazila. Než čekat na takový zázrak je lepší jít štěstí v lásce trochu naproti. Podle mě nemusíte trávit každý pátek na barové stoličce ve vyhlášeném podniku v out-fitu poladěném na jedničku a s prvotřídním make-upem, pokud to není váš styl. Určitě ale stojí za to dělat něco, co vás baví. Přihlaste se na workshop, o kterém jste vždycky snila, podnikejte akce, které jste si až doteď možná odpírala. Zapište se do kurzu fotografování, školy surfingu, na kemp pro začínající i pokročilé snowboardistky... Je toho tolik! Pravda, na kurzu háčkování asi ucházející partii nepotkáte, ale při jiných činnostech, které baví i opačné pohlaví? Věřte, že budete mile překvapená, kolik lidí ve vašem věku je ještě stále single a že to rozhodně nejsou žádní zoufalci. Kolikrát je tomu přesně naopak - prostě jen čekají na toho pravého a žijí natolik atraktivní život, že je pro ně těžké najít si k sobě rovnocenného partnera, který by s nimi dokázal držet krok. Zapomeňte tedy na rok narození v občance, přestaňte ho malicherně řešit. Vaši rodiče se možná stejně jako ti moji brali, když jim bylo dvacet, a o pár let později už jim po bytě běhal ne jeden, ale dokonce dva caparti, jenže doba se změnila. Pro tělo je sice pořád po biologicko-fyzické stránce k početí miminka nejvhodnější věk mezi dvacítkou a třicítkou, ale vaše psychika, spokojená klidná mysl je přece úplně stejně, ne-li ještě víc důležitá. A snad vás uklidní ještě jeden fakt: kromě single třicetiletých kamarádek znám i dost těch, které s někým chodily třeba deset let, pak se rozešly, ale už do roka či dvou čekaly miminko s jiným suprovým mužským. Osud tomu tak chtěl a teď jsou mnohem šťastnější než předtím - soudě nejen podle jejich vlastních slov, ale i podle pozitivní energie, která z nich už na první pohled vyzařuje. Tak hodně štěstí a lásky i vám!

Text: Petra Jančálková

Zdroj: Perfect Woman