Můj nový život... s dítětem

Říká se, že dítě vám obrátí celý váš dosavadní svět naruby. Že už se nikdy nevyspíte, že přestanete mít čas na sebe, své přátele... Ale to není tak docela pravda! Ano, váš život už nikdy nebude takový, jako býval.

Naštěstí bude lepší!

Když jsem se před rokem stala mámou, začal nefalšovaný kolotoč, který znají všechny čerstvé, nezkušené mámy. Opravdu jsem nespala, neměla čas na jídlo, prakticky nikam jsem se nedostala, protože se často stávalo, že jsem v poledne ještě neměla ani vyčištěné zuby, o make-upu nemluvě... Nebyla jsem z toho dvakrát nadšená, ani se necítila dobrou mámou (zkuste se cítit dobře, když nestíháte elementární věci!), ale čas všechno vyřešil. A dneska, kdy Tina brzy sfoukne první svíčku na narozeninovém dortu, jsem neskutečně vděčná za to, že ji mám a že mi v životě udělala takový "vítr". Nacházím totiž čím dál více věcí, jež bych bez ní nikdy nezažila, neudělala, nezměnila nebo nepodnikla. Ano, i můj život se dělí na ten před dítětem a na ten s ním. A ten s ním je o poznání lepší!

Moře času

Zní to jako paradox, ale až na mateřské jsem si uvědomila, jak dlouhý den skutečně je a co se během něj dá stihnout. Předtím jsem musela jen pracovat, venčit psa, jezdit za kamarádkami, po nákupech a sem tam udělat něco v domácnosti. Zabralo mi to celý den, a ještě jsem často nestíhala! To dneska nechápu, protože můj čas na výše uvedené činnosti včetně práce se smrskl na čtyři hodiny denně (dopolední a odpolední spaní a hodinka večer), a přesto si navíc stíhám celý den hrát s dcerou, chodit s ní na procházky, hřiště, do bazénu, po návštěvách. Ba co víc! Od porodu jsem přečetla tolik knížek, jako roky předtím ne, taky mám čas na kosmetiku, kadeřníka, pedikúru, manikúru... a přitom má den pořád 24 hodin a já chodím spát před půlnocí a vstávám o sedm osm hodin později. Čím to? Dítě je báječný lék na prokrastinaci. Ukáže vám, že důležité je "tady a teď" a že když se rozhodnete něco odložit, už na to taky nemusí dojít, protože ono si zčistajasna změní rytmus dne, bude zlobit s obědem, oblékáním tak, že všechno naplánované prošvihnete... Prostě: s dítětem možná máte na první pohled mnohem méně volna, ale naučíte se ho vytěžit do poslední vteřiny!

Středem pozornosti

Protože se mně, introvertovi, narodil samozřejmě "naschvál" naprostý extrovert, učím se "vyčnívat". Kamkoli totiž jdeme, poutá moje dítě pozornost způsobem sobě vlastním. Jásá v každém novém prostředí, usmívá se na nové tváře, má potřebu být středem pozornosti, křepčí, výská a já se po prvních měsících studu učím usmívat s ní a být pyšná na to, že "nesedí" v koutku a že i mě učí se hezky nahlas prosadit... (Nemluvě o tom, že ve vás dítě probudí obrovskou potřebu prosazovat všechno, co je v jeho prospěch, a jít si v těchto souvislostech za svým stůj co stůj! A je celkem jedno, jak velcí tichošlápci jste předtím byli.)

Partnerka s pochopením

Dcera samozřejmě zasáhla i do našeho partnerského vztahu. A musím říct, dělá ze mě lepší partnerku. Jak to dokázala? Dítě vás totiž naučí víc přemýšlet nad tím, proč se věci dějí, proč se někdo chová tak, jak se chová, víc pátráte po příčinách jednání, nasloucháte a jste ochotnější hledat řešení, protože když ho nenajdete s dítětem, nepřestane plakat, neusměje se, nebude šťastné - což platí všechno i v případě partnera (i když ten samozřejmě nepláče, zato se durdí nebo nemluví, pokud něco nefunguje...)

Nadhled, prosím!

První týdny jsem z toho šílela, dneska si to užívám: přestala jsem lpět na maličkostech a detailech. A najednou je spousta věcí jednodušší... Přestal mě štvát chaos kolem mě, skutečnost, že běh dne se může zvrtnout zcela proti mým očekáváním, i to, že oběd, se kterým jsem se poctivě vařila, prostě Tině nezachutná a s tvrdohlavostí sobě vlastní raději bude hladovět. Dřív bych asi "umřela" z obav, že když vynechá jedno jídlo, svět se zboří nebo si z toho odnese doživotní následky. Nezboří a neodnese. Jen jsem si na to musela přijít a naučit se fungovat s notnou dávkou nadhledu (I když... nikdo netvrdí, že už nenastávají situace, které mě vyvádějí z míry... Nastávají a nastávat budou, to k mateřství patří.)

Návrat do dětství

Co mě fascinuje možná nejvíc, je to, jak vám dítě může umožnit návrat do vlastního dětství a rozšířit pohled na svět o tu neskutečnou, čistou, dětskou perspektivu, která je - alespoň pro mě - dechberoucí. Miluju třeba tu radost z poznání, že bubliny z bublifuku létají, ale na zemi prasknou, že míček skáče, že jinak zní plácání do podlahy a jinak do postýlky nebo plechové krabice... Každý zvuk, nová věc, kytka, kočka, která se otře o nohy, klíče, barevné talířky, to všechno dokáže dítě udělat šťastné. A mě s ním!

Netušené rezervy

Našla jsem zdroj nevyčerpatelné energie! A není to ani kafe, černé limonády, čokoláda, bylinkové čaje nebo energy drinky, které mě dokážou nakopnout v jakoukoli denní nebo noční hodinu. Je to prostě jen úsměv. Dokud jsem nezažila, nevěřila jsem. A být věřící, děkuju za každý ten dětský úsměv samotnému Bohu... Jak vidím Tininy zářící oči, můžu být unavená sebevíc, v tu chvíli to necítím.

Bez make-upu ani ránu!

Dobře, přiznávám, první týdny jsem byla ráda za ty zmíněné vyčištěné zuby, ale sotva se překlenulo nejdivočejší období, cítím, jak moc si dávám záležet na tom, abych vypadala lépe. Nevynechávám líčení, vyházela jsem nejvyžilejší kousky ze šatníku, pravidelně vídám svou kosmetičku, nehty lakuju s železnou pravidelnou a dělám z toho všeho krášlení rituál i pro svou malou. Už mi zkušeně podává štětce a vybírá řasenku nebo mávnutím ručky rozhoduje, které tričko mi bude ten den slušet víc. Kromě jiného nás tohle "holčičí" příjemně sbližuje. A i kdyby ne, pokračovala bych v tom, protože chci, aby měla krásnou mámu, na kterou může být jednou, až z toho bude mít "rozum", hrdá. (Samozřejmě, že pro ni budu nejkrásnější tak nějak přirozeně, ale najednou je to prostě důležitější, vypadat dobře!)

Nový životní styl

A nechci jenom vypadat dobře, chci se i cítit dobře a předat jednou Tině něco, čemu se říká zdravý životní styl. Miluju sice čokoládu a jsem líná až na půdu, přiznávám to bez skrupulí, ale v její přítomnosti uždibuju hroznové víno místo tmavohnědých kostiček a nechám se kdykoli strhnout k bezbřehému pobíhání, šplhání, válení sudů (a protože chodí už od deseti měsíců, jsem za tu chvíli už v docela dobré kondici!). Kromě toho mě s ní přestalo bavit sedávat doma s milovanými knížkami, a stalo už se pomalu návykem, že stejně jako ona chci každý den zažít něco nečekaného. Je to jako dostat spoustu nových impulzů a uvědomit si, že být mámou zatraceně není jen o těch plenách a vyvařování, ani o uklízení, které buď podnikáme zase spolu (pro děti to může být skvělá hra!), nebo ho klidně o den dva odložím.

Poznávačky

S Tinou poznávám nejen nové věci, místa, ale také lidi. Protože mateřství vás chtě nechtě "zbaví" pár starých přátel, kteří děti nemusí nebo nemohou mít a někdy celkem pochopitelně nezkousnou, že vám se "zadařilo". Vzdala jsem se i těch "přátel", kteří neustále slibovali, že se jednou potkáme, protože sliby chyby, a jak už jsem jednou zmínila - co s dítětem neprožijete hned, nemusíte prožít už nikdy. Což je přístup, který se mi vyplácí kromě jiného i na pracovním poli. Přestala jsem se bát nových výzev, seškrtala naopak práci, která mě nebavila, pustila se do dlouho odkládaných projektů "velkého formátu" a vůbec tak nějak ožila, i co se psaní týče...

P.S.: Jakkoli to všechno vyznívá jako neskutečná pohádka a musí to vypadat, že je každý můj den natřený na sytě růžovo, není to pravda. I moje dítě má špatné nálady, stávkuje, vzteká se, pláče, poslouchá někdy jen to, co chce, nebo mě ničí vytrvalou destrukcí domácnosti. Přesto všechno jsem vám chtěla dát co nejvíce příkladů toho, co na mateřské dřině můžete najít za pozitiva. Co vás může povzbudit a donutit se zastavit v kolotoči každodennosti a vnímat nejen povinnosti, ale hlavně si na tom všem hledat i radosti. A to mi připomíná ještě jednu radost, kterou jsem chtěla zmínit. Od Tinina narození neskutečně ráda věším vyprané prádlo. K smíchu? Divné? Ale vůbec ne. Na každém kousku jejího oblečení totiž vidím, kde jsme byly, když ho měla na sobě, podle nevypraných fleků vzpomínám na její eldorádo při krmení nebo si nad vytahanými punčoškami uvědomím, že mi zase o kousek vyrostla... A co vy? Už víte, co dítě přineslo nového, zajímavého nebo krásného vám?

Text: Běla Gabrielová

Zdroj: Časopis Perfect Woman