Žena s velkou duší
Vždycky milovala svobodu a cestování. Přináší ji to inspiraci pro její tvorbu, radost a nová poznání. Ve jménu hesla "já chci život prožít, ne přežít" život doslova ždímala a prakticky nebyl jediný měsíc, kdy by nebyla někde za hranicemi. Život, jak ho žije ona, stíhá jen málo lidí.
Zkoušela jste žít život jako normální lidi, v klidu?
Ano, ale život to tak nechce. Jeden mně velmi blízký muž mi říká, že nejsem člověk, že jsem živel. No a moje maminka mi říkala, ať se někdy taky zastavím, aby mě mohla dohonit má duše. Tak to se teď stalo. Všichni jsme se najednou museli trochu zastavit. Zpočátku jsem nouzový stav kvůli koronaviru a všechno s ním spojené nesla opravdu těžce. Srazilo mě to na kolena a vnitřně jsem to nemohla přijmout. V podstatě jsem se dostala do stavu, kdy jsem každé ráno při otevření internetu (abych si o situaci přečetla nové zprávy) měla velké úzkosti a přemýšlela jsem i o antidepresivech. Dokonce jsem si je šla koupit. Ale potom jsem si řekla ne. Dokud jsme zdraví, jsou to jen určitá omezení, která se dají zvládnout, jsou na tom lidé hůře, a přitom zůstávají stateční, tak se tady přeci nebudu hroutit, když se mi nic tak dramatického neděje. Obzvlášť mě zvedla myšlenka, že takoví lékaři a sestřičk, jsou přímo v centru dění a bojují za životy druhých, přičemž sami riskují svůj vlastní život. Trvalo to pár dní, než jsem si na novou situaci zvykla.
Jak teď trávíte čas doma?
Čas, který teď trávím doma, mi kupodivu utíká rychle. Řekla jsem si, že je vhodný pro to, aby člověk hledal odpovědi na tu prázdnotu uvnitř, kterou se tady na Západě snažíme zacpávat značkovými hadry, věcmi a penězi. Nakonec všichni třeba přijdeme na to, že nejdůležitější je být zdravý.
Tvoříte i v období nouzového stavu?
Stále mám co dělat. Začala jsem šít a rozdávat roušky, připravovat dcerku na školu, konečně mám čas si s ní hrát, mám více času malovat, uklízím si ve skříních, třídím fotky, ze kterých jsem už dávno chtěla udělat fotoknihy, a taky chodíme do lesa se psem. Život se zpomalil a já si na to kupodivu přivykla snáz, než bych čekala. Na druhou stranu pořád je ve mně ten tygr, který si teď přijde tak trochu jako v kleci. A ačkoli je mi jasné, že to může trvat ještě dlouho, než se mnou vzlétne letadlo, moc se těším a přeji si, abych opět mohla cestovat.
Jaké země byste chtěla ještě navštívit?
Je
toho ještě moc, co bych chtěla vidět, zažít a ukázat své dceři. Chybí
mi letištní haly, ten pocit a tlak v hlavě při vzlétnutí letadla.
Adrenalin, poznávání a objevování nových krajin, kultur a chybí mi
všechny ty různé vůně vonných tyčinek v klášterech, na tržnicích. Chybí
mi ta kouzelná atmosféra v buddhistických chrámech, sbírání mušlí a
pocit, který mám, když se procházím třeba v Bangkoku a vůbec netuším,
kde přesně jsem a kudy vede cesta zpět do hotelu. Chybí mi ruch,
pozorování vln a chybí mi všichni ti přátelé, které mám rozseté po celém
světě a které (kdo ví jak dlouho) neuvidím. Ale to všechno vlastně
počká.
Co je pro vás teď nejdůležitější?
Hlavní teď je zůstat
zdraví a vzájemně si pomáhat. Mně v tomto období velmi pomáhá má
pětiletá dcerka, jejíž vnitřní síla je rozhodně větší než ta moje. Je to
krásná duše. Když je mi smutno, tak mě pohladí, zadívá se mi do očí a
řekne: "Maminko, já tě miluju až úplně do vesmíru, až tam, kde jsou
hvězdičky". V tu chvíli jsem úplně naměkko.
Má často takto hluboké hlášky?
Ano,
až mi to někdy vyráží dech. Všechny si je snažím zapisovat, abych na to
nikdy nezapomněla a jednou to pro ni měla na památku. Ona je to moje
doma a dává mému životu smysl. A díky ní nezůstávám teď celý den v
pyžamu nebo u televize. Občas se teď večer za naše zdraví i modlím.
Nepatřím k žádné církvi, já nepotřebuji náboženství k tomu, abych věřila
v něco vyššího. Ne, já jsem spíš ten člověk, který cestou do kostela
špatně zahnul. Pro mne je jediným náboženstvím láska. Ale k tomu něčemu
vyššímu, co stvořilo svět, se teď modlím a přeju si, abychom se zase
brzy mohli nadechnout svobody.
Text: Soňa Pařížská
Zdroj: Časopi RITUALS