Obrátit list někdy bolí

Čeština má oproti například takové angličtině jednu velkou nevýhodu. Nepoužívá předpřítomný čas, a tak vše, co se stalo, popisuje v modu minulého času. Vytváří tak iluzi, že minulé znamená vyřešené.

Určitě mi, Nino, dáte za pravdu, že žádný rozvod nebo rozchod po dlouholetém vztahu není jednoduchý. To, že se dva partneři rozhodnou svůj vztah ukončit, ještě neznamená, že za ním udělají tlustou čáru a řeknou si, "co jsme si, to jsme si a jedeme dál". Technicky vzato to ani nejde. Společné zážitky, přátelé, majetek, děti, rodina... To jsou faktory, které jim to jen tak nedovolí. Budeme-li mluvit zcela konkrétně, v případě vašeho přítele a jeho bývalé manželky se jedná například o hypotéku a společné bydlení, které neznamenají jen to, že je kromě jiného spojoval nějaký majetek, ale především že měli nějakou společnou vizi - budování společného hnízda, zajištění a založení rodiny...

Představte si velkou loď, která si několik let udržuje stejný kurz, když její skipper zjistí, že se před lodí objevila mělčina, kterou ještě před chvílí neviděl, a že mu v rychlé změně kurzu brání několik kotev. Co touto neobratnou metaforou chci říct? Že rozchod je konec a začátek zároveň a chvíli trvá, než se člověk takzvaně přešaltuje, přestane se otáčet směrem k cestě, kterou má za sebou, a začne se dívat zase víc dopředu. A tady se skipper, respektive váš partner může zachovat dvojím způsobem: aktivně, kdy rychle zvedne kotvy, přetočí kormidlo a vyhne se překážce, anebo pasivně, kdy čeká, jestli náhodou nefoukne vítr, který ho otočí. A váš partner je podle toho, co píšete, spíš tím pasivním skipperem, který uvízl na mělčině, respektive ve své minulosti. Proč?

Jeden chybějící dílek vaší skládačky pravděpodobně najdeme v okolnostech jeho rozvodu. Vycházím samozřejmě jen z informací, které mám od vás k dispozici, a proto má slova, prosím, neberte jako dogma. Působí to ale na mě tak, jako by se váš partner ocitl ve vnitřním rozporu pramenícím z toho, že na jedné straně stojí osoba, kterou miloval a která mu na straně druhé způsobila nepřekonatelnou bolest a trápení. Tím nechci říct, že by byl váš partner do své bývalé manželky stále zamilovaný. Když se ale člověk ocitne v takové situaci, začne si klást spoustu otázek a hledat na ně odpovědi. Proč se to stalo? Selhala jen ona, nebo i já? Kde jsem udělal chybu? A jak se zdá, váš přítel tyto otázky ještě nemá plně zodpovězeny.

Cestu k odpovědím si musí najít partner sám a to mu bude pravděpodobně ještě nějaký čas trvat. Na vás ovšem je říct si, jaký prostor mu k tomu v rámci vašeho vztahu dáte. Prvním krokem k řešení situace by tedy mělo být uvědomění si, co je pro vás ve vztahu únosné a co již ne. Vycházejte z bodů, které jste sama sepsala. Nelíbí se vám, že přítelova bývalá manželka má přístup do vaší domácnosti, kdykoli se jí zamane, váš partner s ní tráví více volného času, než by podle vás bylo zdrávo, kdykoli má nějaký problém, je připraven jí pomoci... Hoďte na chvíli za hlavu veškerou toleranci a empatii a zamyslete se nad vším, co vám jde takzvaně přes záklopku, a začněte o tom s partnerem mluvit. Jak celou situaci popisujete, dopřála jste partnerovi jakési hájemství, z něhož získává pocit neohroženosti. Jinými slovy, doposud ho nic, respektive nikdo netlačil k tomu, aby se jakkoli rozhodl. Tak proč by na tom měl něco měnit, když to vyhovuje jeho aktuálnímu vnitřnímu rozpoložení? Pokuste se to změnit vy!

Píšete, že jste o vytýčení mantinelů párkrát pokusila, a sklidila jste reakci ve smyslu, že přeháníte. Zkuste to tedy tentokrát jinak. Pokuste se popsat, co cítíte například slovy: "Mrzí mě, když spolu večer nemůžeme být. Není mi příjemné, když přijdu domů a místo tebe tu najdu ji." Mám totiž pocit, jako by ve vašem vztahu chyběl respekt k vašim přáním. A velmi pravděpodobně je důvodem také to, že nebyla zcela vyslovena. Ve chvíli, kdy budete jednoduše konstatovat, co prožíváte, nebude se váš partner cítit zahnaný do kouta a zdá se mi, že i pro vás to bude příjemnější způsob určení pravidel fungování vašeho trojúhelníku. Anebo zkuste při rozhovoru s partnerem celou situaci otočit: "Představ si, že bych já byla rozvedená, žili bychom v mém domě a ty bys tu potkával mého bývalého muže..." Uvidíte sama, zda vás partner bude chtít pochopit a dobrat se nějakého kompromisu, který pro vás oba bude přijatelný.

Další možnou variantou řešení je poznat blíže jeho bývalou manželku a nebát se trávit nějaký čas společně. Minimálně tak můžete získat lepší představu o tom, jaký je mezi nimi vztah. Pokud se odehrává skutečně na čistě přátelské rovině, neměl by být žádný problém.

To, že se z pozice užaslého pozorovatele přepnete do role aktivního činitele, se bezpochyby promítne i na vašem sebevědomí a dalším přístupu k celému problému. Mám neodbytný pocit, že jste vlastně stále ta žena, která se kdysi na svatbě ujala osamělého zraněného muže. Jinými slovy, že jste se od samého začátku vztahu nastavila do role toho, který má být ve vztahu silnější, ochranitelský, chápající, tolerantní. A tady už, Nino, mluvíme jen a jen o vás a myslím, že z hlediska dalšího vývoje, ať už bude jakýkoli, je důležitá otázka, proč vlastně. Partneři by si dozajista měli být navzájem oporou a ten, který je při síle, by měl podpírat toho, který zrovna "nemůže". Nejde to tak ovšem dělat donekonečna, pouze jednostranně a do té míry, že to začne "silnější" článek vztahu ruinovat. A pokud to tak u vás funguje, pak zde pravděpodobně figuruje i nějaký další aspekt než jen čistá láska - například vzorce, které jsme si odnesli z dětství a předešlých významných vztahů. Okolnosti jejich nastavení mohou být různé. Nejčastějším důvodem bývá rozvod rodičů, který bez ohledu na svou komplikovanost a emocionální pozadí často znamená konec bezstarostného dětství. Řada rodičů se při něm uchyluje k ne úplně košer metodám, jak pomoci dítěti se s touto situací vyrovnat. Odvolávají se na jeho věk, rozum, emocionální vyspělost... A dítě nechce zklamat, a tak je dostatečně staré, aby mělo rozum, a chytré, aby chápalo. Neříkám, Nino, že je to váš případ. Zamyslete se ale, prosím, nad tím, jak a proč jste se dostala do role ochránce. Toto uvědomění vám totiž může velmi prospět. Pokud se jedná o navyklý způsob jednání, s nímž bojujete nejen v soukromých vztazích, ale i například v pracovním životě, existuje cesta, jak jej zakonzervovat. Tedy pracovat s ním tak, že vás přestane pohlcovat a dostávat do situací, v nichž nechcete být. Může vám pomoci psycholog, ale nepochybuji o tom, že to zvládnete i vy sama. Stačí se před jakoukoli obtížnou situací, před niž vás někdo postaví, zastavit a říct si, zda si ji opravdu chcete celou naložit na bedra a vydat na ni veškerou energii.

A nakonec poslední rada: přestaňte se srovnávat s bývalou manželkou vašeho partnera a stavět se a priori do pozice "až té druhé". Netrapte se tím, že přítelova exmanželka navázala s jeho rodiči přátelský vztah a přestaňte si podsouvat, že kvůli tomu by se vám to nemuselo podařit. Vím, že je to obtížné, ale je to slepá ulička. Vždycky pak narazíte na něco, s čím nebudete spokojená. A cesta z ní? Uvědomte si, že váš partner, byť stále nemá dořešenou svou minulost, je přece jen v jiné životní situaci a za partnerku si vybral vás. A to z jediného důvodu - kvůli vaší jedinečnosti.

Text: Běla Gabrielová
Zdroj: Časopis Perfect Woman